Záleží na tom, jakého člověka v nás láska probudí. „Možná, že naše chyby tvoří náš osud,“ řekla Carrie Bradshawová. Možná se musíme nejprve zlomit, abychom se nakonec stali celistvými.
Nejhorší druh lásky je, když si děláme velké naděje, investujeme do ní spoustu energie, abychom zjistili, že je to všechno zbytečné. Srdce se rozbije na milion kousků a my se divíme, proč to nevyšlo. Ano, v lásce často děláme chyby.
Vybíráme si lidi na základě lekcí, které se naše duše musí naučit. Nemůžeme se snadno změnit, nemůžeme otevřít mozek a opravit tam to správné. To se může stát jen tehdy, když zůstaneme jen my a naše výčitky.
Možná to není ani tak chyba, jako spíš potřeba lépe pochopit, kdo jste, jak milujete, co od lásky potřebujete.
Jde o to, že potřebujeme velkou chybu, která nás přiblíží k Lásce našeho života. Potřebujeme se rozpadnout, abychom zjistili, jak se chceme „složit“ zpátky dohromady.
A často je tou největší chybou vztah, který jsme neměli vůbec začínat, nebo jsme ho alespoň měli opustit mnohem dříve. Ale neudělali jsme to, ne proto, že by tato láska byla naším osudem. Ale proto, že bez ní bychom nikdy nepochopili, co je to opravdová láska.
Vždycky máme na výběr, jestli ve vztahu zůstaneme, a je to neustálý souboj povah a ideálů. A bez ohledu na to, jak moc doufáme, že to tentokrát skončí jinak, neskončí.
Protože to tak nemá být.
Náš omyl musí skončit, obvykle velmi hořce, obvykle katastrofálně tvrdě. Jejím účelem je rozbít nás do posledního kousku a zpochybnit naše představy o lásce.
Musíme se ptát, co se pokazilo, co pro nás láska skutečně znamená. A to se nestane ze dne na den, ale až si uvědomíme pravdu a přestaneme se před ní skrývat.
Je to ten stav, kdy víme, že můžeme někomu dát svou lásku, ale také můžeme odejít se vztyčenou hlavou a s jistotou, že najdeme někoho, kdo si to zaslouží víc.
Protože Láska našeho života na nás čeká, a až ji potkáme, nebudeme se už ptát sami sebe, proč jsme museli projít tolika milostnými trápeními.
Ta láska přijde, až konečně uvěříme, že si zasloužíme to, co chceme. Bude to úplně jiné. Vždyť i my, poté co projdeme bolestným rozchodem, už k ní budeme mít jiný postoj.
Budeme hledat klid a pohodu, ne vášeň a oheň. Nebudeme nároční na vzhled, ale budeme věnovat pozornost energii, kterou nám dotyčná osoba přináší do života.
Pomalu si začneme uvědomovat, že nezáleží na tom, kdo daná osoba je, ale na tom, jakou v nás vyvolává. To by z nás mělo udělat lepšího člověka. Měl by nás inspirovat.
A pak si uvědomíme, že největší chyba našeho života se stala průvodcem k největší Lásce našeho života.
