Nyní má Dasha Dovbenko vlastní kreativní agenturu, spolupracovala s Lego, Cheetos a Louis Vuitton. Naše hrdinka dělá charitativní činnost a pomáhá těm, kteří nemají v životě takové štěstí.Cesta k tomu však pro ni nebyla jednoduchá: nejprve „Baby Home“, pak „syndrom odmítnutí“, záchvaty paniky a netaktní otázky ostatních. Dasha řekla Lifehackeru, co jí pomohlo překonat potíže, a podělila se o svou strategii, jak se vypořádat s problémy v dětských domovech.Daria DovbenkováZakladatel agentury. Vyrůstala v pěstounské rodině.

„Neházej pomeranč, jinak tě nevyberou.“

Moje úplně první vzpomínka: sirotčinec, hřiště. Schovávám se v křoví a jím javorové listy. Dodnes si pamatuji, jak byly chutné.Ve vědomém věku se opět rozhodnu je vyzkoušet. Zajímalo by mě, co mě tak zaujalo? Najdu javor, nasbírám listí… Nechutné. Zjevně jsem je nesnědl z dobrého života.Další vzpomínkou je setkání s mojí adoptivní matkou. Denní spánek. Budí mě. Naproti mé posteli je okno. Příliš světlý. Nechci vstávat, ale nutí mě to. Nás, tři nebo čtyři děvčata, někam vezou jako v doprovodu. Myslím: „Je tak chladno. Tak strašně se mi chce spát.“Vezmou mě do ředitelny. Vzhlédnu a vidím svou matku… Pomyslím si: „Bože, to není možné být tak krásná!“ Tohle je nějaký druh anděla – sestoupil z nebe, stojí a dívá se na mě. Vidím, jak otci dává nějaké znamení – vyměňuje si s ním pohledy, gestikuluje.Pak máma vyndává pomeranče a dává nám je. Nesnáším pomeranče. Vezmu si jeden a začnu ho převalovat z ruky do ruky.Pak se ke mně otočí čtyřletá holčička a zašeptá mi do ucha: „Neroluj pomeranč, jinak tě nevyberou.“Jak je děsivé, že o takových věcech přemýšlí čtyřleté dítě, které by mělo běhat, skákat a hrát si! Nic jiného si o sirotčinci nepamatuji. Po setkání s rodiči se můj život rozdělil na „před“ a „po“.

„Stěhuji se do nového domova… A začínám se chovat nechutně.“

Když se lidé obrátí na dětský domov, nevypadá to takhle: přišli, podepsali dokumenty a vzal je pryč. Ne. Je to dlouhá cesta, která může trvat šest měsíců nebo rok. A v Rusku je proces adopce lehčí než v Americe nebo Evropě. Měla jsem štěstí, že máma tento krok vědomě udělala. Nebylo to tak, že by jen prošla kolem sirotčince a pomyslela si: „Ach, půjdu a vyzvednu dítě, které jí javorové listy v křoví.“Zpočátku mě matka mohla jen navštěvovat. Pak mě směla vozit na víkendy pod dohledem sirotčince. Po každé schůzce mě vyšetřili, podívali se na stav mé matky, zkontrolovali byt a tak dále.Později řekla: „Když jsem tě vzala na víkend, choval ses naprosto perfektně. Pomyslel jsem si: „Bože, opravdu takové děti existují?“ Úhledně jste složili věci, umyli nádobí, řekli „děkuji, prosím“. Máma, táta i babička se do mě zamilovali na první pohled.A tak – všechny dokumenty byly podepsány, jako ve filmu, byla jsem vyhozena z dětského domova s kufrem, nastěhovala jsem se do nového domova… A začala jsem se chovat hnusně. A to natolik, že je moje matka v šoku.Vůbec jsem si toho nevážil. hádal jsem se. Řekla: „Kdo pro mě vlastně jsi?“ Házela věcmi, dělala povyk, začala být hysterická a křičela.Proto po týdnu matka běžela do sirotčince a vyprávěla situaci. Ředitel jí dal velkou hromadu knih – zde, čtěte. Jeden z nich popsal syndrom odmítnutí. Dochází k ní, pokud dítě podvědomě pochopí, že už bylo opuštěno, že už není potřeba. A spojuje to se svým chováním: možná se choval špatně nebo se něčím provinil?Nejčastěji se tento syndrom projevuje, když je dítě odebráno z dětského domova ne poprvé. To znamená, že prvních deset rodin si ho vezme jako hadr, využije ho, prohlédne si ho a vydá. A to je takové psychické trauma! Dítě se nakonec přesvědčí, že je bezcenné.A když se ocitne v nové rodině, nastoupí syndrom odmítání. Takže zkontroluje: „Miloval jsi mě, když jsem byl dobrý, ale budeš mě milovat, když jsem špatný?“ Jedná se o metodu psychologické ochrany.Když se moje matka dozvěděla o tomto syndromu, okamžitě změnila svůj postoj k mému dovádění. Začala mě neustále objímat a říkala: „Miluji tě – bez ohledu na to, jaký jsi. I když se chováš špatně.“ Ale měl jsem i jiné zvláštnosti.Když půjdete do Baby House, můžete vidět, jak se děti houpají ke spánku. Objímají své tělo rukama a převalují ho ze strany na stranu. Protože je nikdo neobjímá, nemazlí a neukolébá.U mě to bylo stejné. Navíc, když jsem seděl, koukal na filmy, jedl, nervózně jsem se pohupoval tam a zpět. V takových chvílích se mě matka snažila uklidnit, tlačila na mě a říkala: „Ticho, ticho.“ Nakonec i tento zvyk zmizel.

„Některé ženy na ulici za mnou mohly přijít a zeptat se: „Víš, že jsi adoptovaný?“

Máma vždycky říkala, že jsem její dítě. Adoptovala mě za anonymních podmínek. Všechny předchozí dokumenty byly zničeny a moje minulé já není prakticky v žádné z databází. Odhalit pravdu vám může pomoci pouze test DNA. Také, když vezmete rodný list a podržíte jej před světlem, najdete odznak „UD“. Znamená to, že jsem byl adoptován.Kromě toho jsem byl jako dítě neuvěřitelně podobný svému otci. Jako dvě kapky vody. A když mě táta uviděl poprvé, pomyslel si: „Možná jsem se někde v mládí tak dobře bavil?“ Můj otec byl vlastně můj nejlepší přítel. Kdyby za ním někdo přišel a řekl: „Vaše dcera je adoptovaná,“ pravděpodobně by toho člověka ochromil. Měl těžkou pozici: „Toto je moje dítě. A to je vše.“Neptala jsem se proto sama sebe, zda jsou moji rodiče vlastní nebo ne. Ale cizinci se to snažili říct. Pak jsme bydleli v malém městě Bobruisk. Máma byla velmi cool a oblíbená maskérka. Takže když se jí najednou narodila čtyřletá dcera, všichni věděli, odkud ji má.Některé ženy na ulici za mnou mohou přijít a zeptat se: „Víš, že jsi adoptovaný?“ Nebo když jsem si například hrál na hřišti, maminky za mnou posílaly své děti a ptaly se: „Jste z dětského domova?Pak jsem ničemu nerozuměl a přesměroval to na svou matku: „Proč mi moje teta řekla, že jsem adoptovaný?“ Odpověděla: „Jednou jste se ztratili na trhu. A pak jsme tě s tátou viděli v televizi a vzali jsme tě domů.“ Brzy jsme se přestěhovali do Moskvy, kde nás nikdo neznal. A otázky přestaly.Později, když mi bylo 12–14, moji rodiče zjistili pravdu. Pamatuji si, že se to stalo takto: máma a táta mě zavolali do kuchyně. Řekli: „Dash, musíme s tebou mluvit.“ Odpověděl jsem: „Dobře, pojďme na to.“ A všechno mi řekli: že jsem z dětského domova, že mám bratry, sestry, biologické rodiče.První myšlenka byla: „Co??“ Úplné odmítnutí. A já řekl: „No, bylo a bylo. Pojďme dál ve svých životech.“Na otázku, proč mi to řekl právě teď, matka vysvětlila: „V mladém věku by bylo zbytečné cokoliv říkat. Pokud jste si vzpomněli na sirotčinec a svou předchozí rodinu, pak bych vám samozřejmě pomohl to rozvinout. Ale protože sis to sám nepamatoval, přišel jsem s příběhem o trhu.“ Řekla, že nikdy neměla za cíl přede mnou něco skrývat. Jen čekala na správný okamžik.A teď si myslím, že ten okamžik, kdy mi to řekli, byl perfektní. V každé rodině je samozřejmě vše individuální. A rodiče se musí dívat na to, jak se dítě cítí – zda je připraveno tyto informace vnímat.Ani malému dítěti bych to neřekla, protože jeho psychika se teprve vyvíjí a tato zpráva by mohla způsobit trauma.A v dospělosti už by bylo pozdě. Neustále slyším příběhy, kde lidé zjišťují, že jsou adoptováni ve svých 30 nebo 40 letech. A jsou rozhořčeni tím, proč jim to nebylo řečeno dříve. Možná je to vnímáno jako plýtvání životem.Nějak jsem nespěchal, abych řekl svým přátelům a známým, že jsem na recepci. Byl jsem teenager – hormony hrály, chodil jsem, flákal se. Jediný, kdo se o tom dozvěděl, byla moje kamarádka Masha. Mluvili jsme s ní od jejích 11 let.Diskutovali jsme o tom takto: „Přemýšlejte o tom, jsem adoptovaný.“ – „OH wow! Hustý hustý.“Když pak přišlo větší povědomí, začal jsem otevřeně mluvit o tom, že jsem z dětského domova. Všichni byli překvapeni – jak o tom můžu mluvit tak klidně? A já si říkal: proč bych se měl stydět?

„Vyvinul jsem si silný pocit energetického spojení se svým otcem.“

V 16 letech jsem začal mít záchvaty paniky. Zřejmě v nich vyšel veškerý můj stres. Bylo to pro mě a mé rodiče velmi děsivé období života. Nevěděli, co se děje. Nemohli pracovat. Seděli se mnou na posteli, zatímco jsem tam ležel a lapal po dechu.Pak mě poslali k psychologovi a po něm jsem se docela rychle vzpamatoval. Objevily se nové úkoly: je třeba hledat práci, prosadit se v životě.Šel jsem ve stopách svých rodičů a chtěl jsem najít práci v kreativní oblasti. Můj otec byl umělec a moje matka byla maskérka.Od dětství ve mně táta vštěpoval lásku k modernímu umění. Neustále jsme chodili do muzeí, vyprávěl mi o malování. Po večerech často maloval obrazy a já četl aforismy z knih.Můj otec trval na tom, že bych měl pracovat v kreativním průmyslu – to je moje.Proto jsem chodil do všech možných kroužků, asi 9-10 najednou: tanec, plavání, fotbal, výtvarné umění, modeling a hudební škola. Vyzkoušel jsem všechno a díky tomu jsem zjistil, co se mi nejvíc líbilo. Rozhodl jsem se propojit svůj život s výtvarným uměním.Přišel jsem do Artplay a řekl jsem, že jsem připraven pracovat jako kdokoli, dokonce i jako uklízeč. Byl jsem přijat jako 5/2 praktikant bez platu. Nosila jsem obrázky, byla jsem poslíčka. Paralelně s tím jsem zbývající dva dny pracovala jako servírka v kavárně.Když mi bylo 20 let, uvědomil jsem si, že už jsem dospělý a dospělý potřebuje peníze. V té době jsem ve své práci nezaznamenal žádný finanční růst. Změnil jsem proto obor a začal pracovat jako analytik, správce v restauraci – kde se normálně platilo. Tohle všechno jsem nenáviděl. Probudila jsem se, plakala a šla do práce. Opustil jsem kreativitu.O pár let později můj otec zemřel. Tohle byla poslední kapka. Upadl jsem do deprese. Nefunguje. Díval jsem se na filmy, jedl a plakal celé dny. Můj svět se zhroutil.Takto to pokračovalo šest měsíců. Jednoho dne jsem se ale myl v koupelně a měl jsem silný pocit energetického spojení s otcem. Jasně jsem slyšel jeho hlas: „Měl bys pracovat v kreativním průmyslu. Jste kreativní člověk. Jsi talentovaný člověk.“Ten samý den jsem si začal hledat práci. Vzala na sebe všechno: focení, natáčení videa, malby na zakázku.V určitém okamžiku jsem potkal muže, který se chystal otevřít galerii. Pozval mě, abych se stal jeho partnerem, a všechno se rozběhlo. Otevřeli jsme tedy muzeum UMAM na území Artplay.

„Podařilo se mi spolupracovat s Cheetos, Crocs, Louis Vuitton, Lego…“

Po celou dobu jsem šetřil peníze. Když se mi podařilo nasbírat dost, přihlásil jsem se na kurzy uměleckého managementu v Londýně. Tam jsem se naučil komunikovat s kreativními lidmi a prodávat své umění.Po návratu do Ruska jsem si uvědomil, že potřebuji spojit současné umění a marketingový design. A fungovalo to. Okamžitě jsem se zaregistroval na Instagram* a zveřejnil svou práci. Za dva měsíce se přihlásilo 5000 lidí!Nyní mám vlastní kreativní agenturu a školu pro mobilní tvůrce. Děláme branding, ilustrace, reklamu. A vše je na telefonech nebo iPadech.Lidé jsou zvyklí, že spolupráce s velkými značkami obnáší složité pohybové animace, na jejichž vytvoření je potřeba výkonný počítač. Narušuji tento stereotyp.Během 2-3 let práce se mi podařilo spolupracovat s Cheetos, Crocs, Louis Vuitton, Lego, Garnier, Tommy Hilfiger, Timberland. Bylo jim jedno, z jakého zařízení pracuji. Přišli si pro mé kreativní myšlení a nápady. Nyní máme smlouvy s firmami do poloviny léta.

„Chtěl jsem ukázat teenagerům, že život po sirotčinci může být normální.“

Když jsem měl peníze, začal jsem se více věnovat charitě. I když jsem se předtím snažil pomoci. V 21 letech, když jsem pracoval na poloviční úvazek jako fotograf, jsem byl pozván do dětského domova, abych nafotil akci.Tam jsem potkal chlapce Dima. Když jsem ho uviděl, pomyslel jsem si: „Ach můj bože, jak roztomilý!“ Hlavou mi probleskla myšlenka na adopci. Pečlivě jsem o tom přemýšlel a rozhodl se to zkusit. Později se však ukázalo, že měl rodinu, která si ho už vzala.Přesto tento incident dal impuls. Uvědomila jsem si, že mám co říct dětem, které jsou nuceny žít mimo svou rodinu. Chci jim dát podporu.Začal jsem tedy pravidelně jezdit po Moskvě do dětských domovů. Jen jsem zavolal a zeptal se, jestli bych mohl přinést nějaké věci a seznámil se s kluky. Chtěl jsem teenagerům ukázat, že život po dětském domově může být normální.S dětmi z dětských domovů to není tak těžké. Ale teenageři… Mají tolik zranění, že se můžete zbláznit.Stále komunikuji s 10–15 muži. Scházíme se a trávíme čas jako přátelé. Mohou mi zavolat a říct mi o svých problémech. Mohou požádat o finanční a fyzickou pomoc nebo požádat o lekce v nějaké profesi. Jedna z dívek se například vyškolila a nyní pracuje v mé agentuře.Mám také psychologa, kterému platím peníze, aby mohl pracovat se svými dětmi a pomáhat jim jít do společnosti jako zdraví lidé.

„Téměř každý rok podali novou žádost, aby mě našli.“

Vloni jsem poprvé potkal svou biologickou rodinu. Sledoval jsem pořad „Počkej na mě“ – miluji ho od dětství – a slyšel jsem, jak na konci epizody moderátorky řekly: „Máme webové stránky. Přihlaste se, zadejte své jméno a příjmení. Možná tě někdo hledá.“ Dlouhá léta jsem to sledoval, nikdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Jen jsem to přetočil a je to.Ale tentokrát to klaplo: „Měl bych přijít a podívat se. Co když někdo hledá mou matku?“ Nebo táta. Nebo babička. vůbec jsem o sobě nepřemýšlel. Ale když jsem nenašel žádné aplikace pro jejich jména, rozhodl jsem se nakonec napsat: „Daria Dovbenko“. Žádná taková žádost nebyla a já jsem si pomyslel: „No, dobře.“ Šel jsem za svým.O dvě hodiny později jsem měl pocit, jako bych dostal ránu do hlavy! Kdysi jsem měl jiné příjmení!Šel jsem k matce a zeptal jsem se kterou. Nepamatovala si. Přesto uplynulo hodně času a všechny dokumenty byly zničeny. Ale o dva týdny později najednou řekla: „Vaše příjmení je Kuchinskaya!“Šel jsem na stránku a zadal: „Daria Kuchinskaya.“ A viděl jsem dvě aplikace. „Hledáme sestru Dášu narozenou v roce 1994. Byla adoptována v roce 1997.“ Šokovat. Okamžitě jsem to ukázal své matce. A sebevědomě prohlásila: „Ano, to jsou vaši příbuzní. Nejspíš sestry. Hledají tě.“ Znovu jsem znechucený: „Ach, to sakra! Nebudu reagovat!“Ale moje matka mě přesvědčila. Znovu se podívala na stránky a viděla, že téměř každý rok vytvořili novou aplikaci, aby mě našli. Začala je tedy jemně přesvědčovat: „Chápeš, že tě lidé celé ty roky neustále hledali? Odpovězte alespoň a napište, že jste naživu a zdráv. Aby se netrápili a šli dál.“Souhlasil jsem a na přihlášku odpověděl ještě tentýž večer. Téměř okamžitě, druhý den ráno, mi zavolal manažer „Počkejte na mě“. První otázka zněla: „Daria, jak se cítíte při natáčení?“ Řekl jsem, že se musím poradit s rodinou, protože tento příběh se týká nejen mě, ale i jich.Samozřejmě jsem neměl v úmyslu nikam jít. Řekl jsem mámě, že jim prostě napíšu zprávu. Ale znovu mě přesvědčila: „Třeba v programu můžete upozornit na problémy v dětských domovech? Tohle děláš.“ Myslel jsem, že je to opravdu dobrá šance. To se stalo mojí jedinou motivací k účasti v programu.Káťa, sestra, která přišla na program, nevěděla, že mě našli. Proto pro ni byl můj vzhled překvapením. Některé podrobnosti o mé bývalé rodině mě překvapily.Bylo tam 10 dětí. Všichni jsme bydleli v bytě. Pak se ale její rodiče rozhodli vyměnit ho za dům. A při uzavírání obchodu jsme narazili na černé realitní kanceláře. Proto, když jsme se stěhovali, najednou se objevili skuteční majitelé domu a předložili nám skutečnost: měli jsme dva měsíce na to, abychom nemovitost vyklidili.Otec v tu chvíli již rodinu opustil. Matka zřejmě tlak nezvládla a začala pít. A pak opustila město úplně. Všech deset z nás zůstalo v tomto domě sami. Samozřejmě brzy přišli zástupci opatrovnických orgánů a poslali nás do různých sirotčinců a naši rodiče byli zbaveni svéprávnosti.Pravděpodobně je první reakcí mnoha lidí šok: „Matka pije, otec pije, opustili děti. Hotovo!” Ale na nikoho z nich se nezlobím ani neodsuzuji. Každý člověk se dopouští jednání, které lze ospravedlnit. To, že moje matka začala pít a opustila nás… No, alkohol obecně dělá hrozné věci. Nedej bože, abychom se do takové situace dostali všichni.Kdyby někdo jiný zůstal s 10 dětmi v domě, ze kterého tě za dva měsíce vykopnou, bez práce a bez manžela… viděla bych, co by udělal.Nyní některé sestry a bratři komunikují s ní a se svým otcem a já jim rozumím. Rodiče jsou přece rodiče. A je těžké se jich vzdát, bez ohledu na to, jak špatné jsou. Biologická matka, pokud jsem pochopil, se vydala špatnou cestou a nikdy ji neopustila. Ale otec není. Přestal pít a oženil se.Mnoho let chodil do sirotčince a pomáhal svým dětem. Proto sestry a bratři říkají, že je dobrý. Žádné z nich si ale vzít nemohl, protože už byl zbaven rodičovských práv.Ať je to jak chce, nechci komunikovat se svými biologickými rodiči. Jedna věc by byla, kdybych si na ně vzpomněl. A je to úplně jiné, když jsou to pro vás cizí lidé. Nic k nim necítíš. Přivedou k vám strýčka Péťu a řeknou: „To je tvůj otec, komunikuj s ním.“ Proč? Význam? Krev sama o sobě není ukazatelem.Vlastně bych jim za to chtěl poděkovat. Děkuji, že jsi mě opustil, načež jsem skončil v dětském domově a potkal své skutečné rodiče. Mámu a tátu šíleně miluji.A komunikuji s některými bratry a sestrami, voláme si a dopisuji si. Osobně jsem prakticky nikoho neviděl. Až přijedu do Běloruska, sejdeme se a pokecáme. Uvidíme, co bude dál.

„Musíme se sjednotit a pomoci těm, kteří tolik potřebují podporu.“

Chtěl bych apelovat na mnoho lidí – zejména na ty, kteří podporují a šíří škodlivé stereotypy. Zde je něco k zapamatování.1. Každý má psychické poruchy, nejen děti z dětských domovů. Můj příběh, Káťin příběh, příběhy mnoha milionů lidí… Všechny jsou jiné. Ale jedno máme společné: psychické trauma. Každý je má. Nezáleží na tom, odkud jsme – z dětského domova nebo ne.Stává se například, že člověk žije ve zdánlivě ideální rodině a vyrůstá se syndromem vynikajícího studenta – to je také psychická deviace, která zasahuje do práce a vztahů. Přichází za mnou mnoho zaměstnanců, kteří, když stojí před jedinou úpravou od zákazníka, začnou říkat: „Jsem na hovno.“2. Narkomani, vrazi, maniaci NEVYCHÁZEJÍ pouze z dětských domovů. Ano, někteří chlapi při odchodu z dětského domova jdou opravdu z kopce. Ale ne proto, že by byly špatné, ale proto, že s nimi nikdo nepracoval. Děti z biologických rodin, ve kterých se o ně rodiče nestarali, mohou také začít užívat drogy, krást a zabíjet.Podíval jsem se do statistik: kdo je v Ruské federaci nejčastěji odsouzen za vraždu? Téměř vždy – ti, kteří vyrostli v biologické rodině.Možná si někdo pomyslí: „Jak o tom může mluvit, když sama měla to štěstí, že skončila v dobré rodině?“ Ano, mám štěstí. Ale existuje mnoho příkladů jiných lidí, kteří nebyli pěstováni nebo adoptováni.Vezměte si i mé sestry a bratry. Vyrostli z nich dobří lidé: pracují, živí rodiny, cestují. Ano, mohou mít zranění, ale ne taková, která zasahují do společnosti. Sirotčince nejsou agresivní, jsou prostě rozbité.3. Lidé z dětského domova mají úplně jiný osud než vy. A pokud se takový člověk dopustil nějaké sračky, musíte se mu snažit porozumět. Mám například stále negativní vlastnost: pokud cítím, že se mi někdo sbližuje, začnu se chovat hnusně. Neberte telefon, hrajte dál, jděte pryč. Bez ohledu na to, jak moc to řeším s psychologem, nic z toho není.Ale naučil jsem se před tím varovat ty, kteří jsou mi drazí. Když pochopím, že chci splynout, vše tomu člověku vysvětlím a požádám ho, aby jen chvíli počkal. Příbuzní rozumí.4. Adopce je na celý život. Domnívám se, že ti, kteří to chtějí „zkusit“, by neměli být ani pouštěni do blízkosti dětí. A la „jestli to zakoření, vezmu to.“ To nemůžete, dítě není pes. Máma také mohla přijít do sirotčince a odevzdat mě: „Vezmi si mě, tahle holka se nehodí.“ Ale neudělala to, za což jsem jí velmi vděčný.5. Nemůžete svému adoptovanému dítěti říct, že vám něco dluží. Jako každé dítě! Moje matka jednou řekla moudrou věc: „Vezmi si svou dceru pro sebe. Neopovažuj se jí říct: „Dal jsem ti normální život“, „Nebýt mě, hnil bys v sirotčinci“, „Ano, dlužíš mi do konce života.“ A s tímto souhlasím. To nemůžeš.6. Musíme mluvit o problémech v dětských domovech a bojovat s nimi. To, co máme teď, je katastrofa. Dětské domovy jsou přeplněné. Někteří z nich zneužívají děti. Dej Bůh, jestli se najde alespoň jedna chůva, která je ke své práci upřímná a ke svým žákům se chová laskavě. Zbytek se ale dá pochopit – kdo bude pracovat za haléře? Musíme se sjednotit a pomoci těm, kteří tolik potřebují podporu.7. Věnujte prosím svůj čas a přijďte si do dětského domova popovídat s dětmi. Nestarejte se o dárky. Důležitá je pro ně jednoduchá lidská komunikace, pochopení toho, jaké to je, když nejste sami, když jste zajímaví, když nejste označeni jako „sirotčinec“. Není nic cennějšího než pozornost.