Jak může konkurence zničit přátelství: 3 skutečné příběhy

Jak může konkurence zničit přátelství: 3 skutečné příběhy

Někteří věří, že rivalita mezi přáteli nejen nepřekáží, ale dokonce pomáhá v rozvoji osobnosti. S tím by však polemizoval Lenskij, kterého v souboji zabil jeho přítel Oněgin.Naštěstí příběhy našich hrdinů neskončily tak tragicky. Podělili se s námi o to, jak vědomě či nevědomě soupeřili s přáteli, jak tato konfrontace skončila a co jim tato zkušenost dala.

„Myslel jsem, že už se nebudu s nikým kamarádit“

Adeline22V prvním ročníku divadla jsem se stal nejlepším přítelem. Říkejme jí Sabina. Trávili jsme spolu hodně času a byli jsme si velmi blízcí: chodili jsme na přespávání, sdíleli tajemství, hodně se smáli a seděli vedle sebe na plné obrátky.Pokud bylo nutné vystupovat ve dvojicích, vždy jsme se Sabinou spolupracovali. Měla mnohem více zkušeností: před vstupem studovala zpěv a jevištní řeč. Její otec byl spisovatel a její přítel byl režisér. Ve svém prvním ročníku byla vyhlášena nejlepší herečkou skupiny.Kritiku jsem od ní proto přijal velmi bolestně. Když jsme zkoušeli scénku a něco se jí na mém hraní nelíbilo, mluvila o tom přímo. Neznělo to jako: „Hele, možná bys to měl zkusit udělat?“ Myslím, že to bude lepší.“ Ne.Sabina řekla: „Děláte něco špatného. Oprav to. Toto je jediný způsob, jak zahrát tento kousek.“ Samozřejmě jsem jí věřil a myslel jsem si, že je to všechno o mně. Její komentáře mě velmi demotivovaly.Ale byl jsem zamilovaný do divadla a tvrdě jsem pracoval. Zdá se mi, že herci, jako všichni kreativní lidé, se dělí na ty, kteří se talentovanými narodili, a na ty, kteří se jimi stali. Sabina byla jedna z prvních, já s největší pravděpodobností jeden z těch druhých. Zpočátku byla v herectví opravdu dobrá. Ale každý člověk potřebuje rozvíjet své dovednosti.V určitém okamžiku jí mistři začali říkat: „Protože jsi organická, je zajímavé tě sledovat. Svou existencí na pódiu si neublížíš. To už ale na třetí nebo čtvrtý rok nestačí. Vaše postavy nemají duši.“ Ukázalo se, že poprvé se setkala s kritikou až dva roky po přijetí.Naopak mě začali častěji chválit. Stala jsem se jednou z nejlepších hereček. Myslím, že rivalita začala po těchto poznámkách k ní, ale neuvědomil jsem si to.Když máte před sebou svého nejlepšího přítele, prostě si nedokážete představit, že si na vás sedne nebo vám dá paprsky do kol, jen aby získal roli.Nejprve jsem si všiml, že se se mnou přestala párovat ve scénách. Místo toho pozvala ke společné hře další dívky – ty slabší. Bála se, že by mohla být zastíněna.Samotné divadelní prostředí je velmi konkurenční: rolí je málo, herců mnoho. Každý musí být sám za sebe. Ale nemyslím si, že pro úspěch musíte jít přes palubu.Sabina měla zřejmě jiný názor. Jednoho dne nás oba postavili do hlavních rolí. Ona hrála hlavní postavu v mládí, já v dospělosti. Nevypadala, že by z toho byla moc šťastná.Pomocí triků, vtahování se do přízně režiséra a štábu a záměrného zdržování zkoušek zajistila, že na přípravu druhé části představení nezbývá čas a já jsem o roli přišel.Pak jsem se od spolužačky dozvěděl, že za mými zády Sabina mluvila o tom, jak špatně hraju a vypadám. Nejdřív jsem tomu nevěřil. Zeptal jsem se jí přímo: „Proč o mně mluvíš za mými zády?“ Sabina se urazila: „Jak jí můžeš věřit? Léta přátelství pro tebe nic neznamenají?“ Obrátila situaci naruby – takže jsem si za to mohl sám.Chvíli se zdálo, že je vše v pořádku. Pak jsem se ale přesvědčil, že můj spolužák má nakonec pravdu. Představení se mělo konat ten den. Všichni jsme se převlékli v šatně. Stál jsem za zástěnou, aby mě nebylo vidět. Odtamtud jsem slyšel, jak Sabina vešla do pokoje a začala mluvit s dívkami.Už jsem chtěl vyjít ven a pozdravit, když řekla: „Tato Adeline to zase zkazí na pódiu! Jak je unavená.“Byl jsem v šoku. Mlčky jsem vyšel zpoza zástěny, podíval se na Sabinu – nebylo slov – a odešel ze šatny. Brečela jsem na záchodě.Celou tu dobu se mě Sabina snažila potlačovat, snižovat mé sebevědomí a obracela proti mně ostatní. A kvůli čemu všemu? Protože jsem se bál konkurence.Poté pro mě bylo velmi těžké věřit lidem. Šest měsíců jsem s nikým nekomunikoval – dělal jsem jógu a četl knihy. Nejdřív jsem si myslel, že už se s nikým nebudu kamarádit.Ale pak jsem přehodnotil situaci a uvědomil jsem si, že to byla dobrá zkušenost. Teď nebudu tak naivní – zvlášť v divadelním prostředí, kde jsou všichni připraveni se o roli utrhnout. Ale toto poznání by nemělo ovlivnit vztahy s lidmi.Teď si myslím: „Ano, za 10 let tě může přítel zradit. Jen na to musíš být připraven.“ Přesto člověk potřebuje člověka.

„Takové mužské přátelství“

Kirill28 let. Všechna jména byla změněna na žádost hrdiny.S Míšou jsme kamarádi od dětství. Potkali jsme se na hřišti a pak jsme šli do stejné třídy. Neřekl bych, že na mém dětství bylo něco špatného. Samozřejmě občas došlo ke konfliktům, ale celkově to bylo obyčejné přátelství, jako u všech dětí.Problémy začaly ve vyšším věku. Když nám bylo 15, začal jsem chodit s jednou holkou. Říkejme jí Ksyusha. Zdálo se mi, že všechno jde skvěle. Pak se ale v našem vztahu nějak nečekaně objevila Míša a my tři jsme začali často chodit na procházky.Jednoho dne jsem pozval Ksyushu do pizzerie na oslavu dvou měsíců vztahu a ona se najednou zeptala: „Bude tam Míša?“ Pak jsem si pomyslel: „Na co zapomněl při našem výročí?“V tu chvíli už jsme se od sebe začali vzdalovat. Dlouho nereagovala na mé zprávy. A měl jsem z toho obavy.Jednoho dne jsme se spolu dívali na film… Přesněji řečeno, díval jsem se na to a ona byla přilepená k telefonu a psala si s někým. Když odešla na záchod, já – nejsem na to hrdý – šel jsem do jejích osobních zpráv a objevil jsem obrovskou korespondenci s Mishou.Napsala mu, že jsme se od sebe odstěhovali a že jí nerozumím – i když si na mě nikdy nestěžovala. Na to Misha odpověděla něco jako: „Ano, je to na hovno. No, nezlobte se na Kiryukhu – je to trochu tlustý chlap, všechno mu musí být 10krát vysvětleno, aby to pochopil.“ To mě tak rozrušilo, že jsem dokonce zapomněl, že jsem na telefonu někoho jiného.Ksyusha to viděl a začal skandál – skutečné dospívající drama. Ten den jsme se rozloučili. Když jsem Míšovi napsal: „Musíme si promluvit,“ zdálo se, že nic netuší. A pak se začal vymlouvat: „Ale naopak jsem tě bránil!“ Ano, je to vaše vlastní chyba, že si něčeho ve vztahu nevšimnete. Ano, s dívkami je to jiné.“Pak se mi jeho vysvětlení zdálo víceméně přijatelné. A nakonec jsme uzavřeli mír a shodli jsme se, že dívky jsou zvláštní.Všechno by bylo v pořádku, kdyby o šest měsíců později Misha nezačala chodit s touto Ksyushou. Řekl mi: „Brácho, tak se stalo, že jsem se zamiloval. Stejně už s ní nejsi. Opravdu tě to zajímá?“ A i když mi to všechno bylo nepříjemné, snažil jsem se říct klidně jako kluk: „Už ji do prdele.“To byla asi první situace, která ukazovala na naši soutěž s Míšou. V tu chvíli jsem to moc nevnímal. Například, že by mě mohl před ostatními škádlit, upozornit na některé mé nedostatky a tím vyvolat smích mého okolí. Pak se mi zdálo, že to byli přátelští kreténi.O pár let později jsem nastoupil na vysokou školu v jiném městě, Misha tu zůstala. Oba jsme si ale dopisovali dál a chodili jsme se navštěvovat.Míša pak na mém pozadí příznivě vynikla. Rodiče mu pronajali byt a koupili mu auto. Přestěhoval jsem se do více než milionového města, kde byl pronájem bydlení neúměrně drahý a o luxusních dárcích v mé rodině ani nešlo.Věděl jsem, že Míšův otec byl bohatý muž a jejich rodina nikdy neměla problémy s penězi. Někdy jsem si myslel, že bych chtěl žít stejně, ale nevyvolávalo to ve mně silnou závist.Stále však hrály roli naše rozdíly ve finanční solventnosti. Ve druhém roce jsem začal chodit s Marinou. Řekl jsem o tom Mishovi a on ji okamžitě „zkontroloval“, přihlásil se k odběru na sociálních sítích a pak se s ní osobně setkal.Jakmile Marina dorazila do kavárny, kde jsme seděli, začala Míša dělat hloupé vtipy a škádlit mě, prý se divila, proč je stále se mnou. „Dlouho se mnou snášel“ a obecně „nemůžeš utéct od přátel“, ale stále má šanci uniknout mým smradlavým rozházeným ponožkám.Pak najednou řekl: „Kdy se k sobě nastěhujete? Ach, ty bydlíš na koleji… Ještě jsi nenašetřil na byt.“ Moc dobře věděl, že mám problémy s penězi a že je mi toto téma nepříjemné, zvlášť když vedle mě seděla dívka, se kterou jsem právě začal chodit.Teď už bych to netoleroval. Ale pak jsem jen spolkl tu urážku. Seděl a předstíral, že jsme takhle vždycky vtipkovali a že to bylo obecně „přátelství takového muže“.Marinu jsme dlouho nepotkali. Rozešli se z nepřímých důvodů, i když později Misha nějak mimochodem zmínila, že si s ní občas dopisuje – „normální holka“. Takže přesně nevím, jakou roli sehrál v rozpadu tohoto vztahu.Možná ode mě cítil sportovní zájem vyhrávat dívky.Moje kamarádka Máša otevřela oči celé této situaci. Pak, ve třetím ročníku, už jsem se s Míšou málo stýkal. Ale jednoho dne přišel do města a představil jsem mu Mášu.Příběh začal znovu o tom, jaký bezcenný život mám a jak mě kromě Mishy nikdo nemůže tolerovat. Můj přítel se kupodivu těmto historkám nesmál jako Ksyusha a nevymáčkl ani zdvořilý úsměv jako Marina.Jednoho dne se skutečně zamračila a řekla: „To je neslušné,“ jako odpověď na Míšovu historku o tom, jak mi nalil šálek polévky na kalhoty a já jsem chodil po škole s mokrou žlutou skvrnou mezi nohama.Když jsme s Mashou zůstali sami, řekla: „Zdá se, že tento tvůj přítel z dětství zůstal v dětství.“ Nejprve jsem nechápal, co tím myslí. Masha vysvětlil: „Chci říct, že je to zcela nezralý člověk, který ponižuje ostatní, aby sám vypadal méně ošklivě. Rád vyhrává a nesnáší, když je někdo lepší než on. A ty jsi jednoznačně lepší.“Tento rozhovor byl pravděpodobně jedním z nejdůležitějších v mém životě. Cítil jsem se, jako bych viděl světlo. Že někdo ze mě dokázal vytáhnout ty nepříjemné pocity a popsat je slovy.Uvědomil jsem si, že mnohé z Míšových činů lze jen stěží nazvat přátelskými. Bylo tu ještě něco jiného: možná závist nebo touha zvýšit si sebevědomí. Soutěž byla důsledkem Mishiných vnitřních problémů.Postupně jsme spolu přestali komunikovat. Prostě jsem přestal přebírat iniciativu a nenapsal jsem první. Když jsem od něj dostal zprávy, odpovídal jsem jednoslabičně. Pokud navrhl schůzku, odkázal na obchod. Nebyl tam žádný jasný zlom ve slovech. Ale po rozhovoru s Mashou jsem si uvědomil, že můj „přítel z dětství“ a já už nejsme na stejné cestě.

„Škoda, když jsi smutný z mého vítězství“

Valeria24 let. Jméno bylo změněno na žádost hrdinky.Varya a já jsme začali být přátelé na univerzitě. Zpočátku mě udivovalo, kolik toho máme společného: oba jsme milovali literaturu a chtěli jsme se stát spisovateli, měli jsme podobný pohled na svět, dokonce jsme měli stejné příběhy z minulosti! Rychle jsme se trefili a vytvořili jsme si blízké přátelství.Zpočátku nebyly žádné problémy. Myslel jsem, že jsem konečně našel svého nejlepšího přítele.Pak si můj přítel otevřel digitální agenturu a potřeboval několik copywriterů. Pozval mě na jednu z pozic. Myslel jsem, že Varya by měl také zájem pracovat ve startupu, a řekl mi o volném místě. Byli jsme moc rádi, když oba prošli!Hluboko uvnitř mě tato situace vyděsila: bál jsem se soutěžit s Varyou. Moje ego by nepřežilo ránu do mého sebevědomí, kdybych dopadl hůř.Částečně proto jsem požádal ředitele, aby mě přeřadil na pozici designéra. Zdálo se mi, že to bylo správné rozhodnutí: opustil jsem soutěžní pole a nebudu s ní muset bojovat o emocionální tahy.Z dlouhodobého hlediska se to neukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Přestože jsem se zajímal o design, tato činnost mi přišla příliš nudná. Pochopil jsem, že v tomto oboru nechci pracovat celý život.Nakonec jsem z agentury odešel a přemýšlel jsem, co bych chtěl dělat. Pochopil jsem, že chci ještě psát. Několik projektů se úspěšně objevilo a já jsem se začal cítit jistější v copywritingu.Varya později také odešel. A pak mi s jiskřivýma očima řekla, že má skvělý nápad – otevřít společně SMM agenturu. Byl jsem z ní nadšený!Společně jsme začali nabírat zaměstnance, hledat klienty a rozvíjet společnost. A nějak přirozeně se stalo, že jsem se stal zodpovědným za design a ona za copywriting. Zpočátku jsem o tom moc nepřemýšlel, protože tam bylo hodně administrativních starostí.Ale pak jsem se cítil trochu oklamán a hloupě: přímo před mýma očima mi byla zpod nosu odebrána poloha, kterou jsem měl nejraději!Varya si zároveň uvědomila, že moje vášeň pro texty nezmizela, a tak se se mnou často radila a pomáhala mi zůstat zapojený do práce copywriterů. Sám jsem dokonce psal příspěvky pro několik projektů.Zdálo se mi však, že síly jsou stále nerovné: podle veřejného rozdělení odpovědnosti zůstávala v textech stále tou hlavní. Neměl jsem proto pocit, že bych se s ní mohl v této otázce nějak hádat nebo soutěžit.Přesto, jak mi později Varya řekla, stále mezi námi cítila napětí – jako bych se ji snažil nalákat nebo očekával, že se to nějakým způsobem nezdaří.Jednou zákaznice před všemi velmi nelichotivě mluvila o své práci. Když jsme odcházeli ze schůze, začala plakat a řekla, že se jí zdá, že jsem kvůli tomu jásal. Ačkoli tomu tak v té době nebylo, její slova zřejmě nebyla bez významu.Tehdy poprvé nahlas zaznělo slovo „soutěž“.Mluvili jsme otevřeně a shodli jsme se, že konkurence je, ale naše přátelství to nezničí. Naopak: neustálá konfrontace nás dělá lepšími a silnějšími. Teď chápu, že to byl poplašný zvonek, ale v tu chvíli jsem ho neslyšel.O rok později jsme agenturu zavřeli. Zdálo by se, že nyní si každý může dělat, co chce a konkurenci se lze vyhnout.Ale přesto dál otravovala náš vztah. I v maličkostech: Varya může být naštvaná, že její outfit dostává méně komplimentů než můj, já bych mohl být naštvaný, že můj vtip nebyl tak úspěšný jako její. Obecně to nemohlo trvat věčně.Zhruba ve stejnou dobu jsme se oba nezávisle na sobě rozhodli pro literární dráhu. Zapsali jsme se do škol psaní a začali zasílat naše příběhy do časopisů.Jednoho dne jsem si uvědomil, že se bojím, abych ji nenaštval, protože mě v kurzu chválili. Ale stále vyprávěla o svých úspěších a opravdu se potopila. Znovu jsme začali diskutovat o konkurenci.V tu chvíli se mi zdálo, že jsem z toho infantilního „kdo je lepší“ už vyrostl. Ale někdy jsem se stále přistihl, jak si říkám, že se bojím Varyina úspěchu.Možná proto, ačkoli jsem si nebyl vědom svých motivací, jsem jednou zamlčel, že škola psaní pořádá soutěž o bezplatnou výuku. Aby se ho mohli zúčastnit, museli organizátoři poslat synopsi svého příběhu, což jsem udělal.O dva týdny později zveřejnili výsledky. A jaká byla moje radost, když jsem zjistil, že jsem vyhrál! Po několika sekundách se však moje jásání změnilo v úzkost. Seznam těch, kteří neprošli, obsahoval jméno a příjmení Varya.Celý den jsem jí nic nenapsal, protože jsem nevěděl, jak jí říct, že jsem vyhrál. Koneckonců, to by s největší pravděpodobností zasáhlo Varyovo sebevědomí.Myslel jsem, že se chovám jako dobrý přítel, když jsem napsal: „Je mi líto, že jsi to nezvládl. Je škoda, že jste smutný z mého vítězství.“Chtěl jsem říct: „Omlouvám se, že jsem vyhrál. Ale jsem rád, že jsem vyhrál.“ Milý přítel a úspěšná osoba ve mně bojovali, připraveni jim málem jít přes hlavu.Tato pozice Varyu jen rozzlobila a několik týdnů jsme spolu nekomunikovali, dokud jsme se nakonec nerozhodli mluvit normálně.Když jsem šel na toto setkání, plánoval jsem říct, že se chci dočasně distancovat. Varya měl podobné myšlenky. Byl to obtížný, ale velmi důležitý dialog. Během něj jsme probírali nejen soutěživost, ale i další věci, které kazily naše přátelství. Problém rivality byl však jedním z hlavních.Varya přiznala, že už nechce soutěžit, ale zároveň nevidí způsob, jak se s tím vypořádat bez přerušení vztahu. Alespoň na chvíli. Například tři měsíce. Od té chvíle uplynuly dva roky, stále spolu nekomunikujeme.Tento vztah mi pomohl přehodnotit své chování: Uvědomil jsem si, že často začínám soupeřit s lidmi a obávám se, že jsem horší než oni. Jde o zvláštní obranný mechanismus, který je spíše překážkou než pomocí. Začala jsem se kvůli tomu bát budovat přátelství, ale hodně mi pomáhá spolupráce s psychologem.Nyní se snažím sledovat, zda se v mých vztazích objevuje konkurence. Pokud ano, pak je to důležitý důvod k zamyšlení: „Proč se chci stát lepším než tato osoba?“ To je také důvod, proč si s ním promluvit a potlačit nezdravou rivalitu v zárodku.