„Možná se musím trochu stát matkou?“: Jak žijí mentoři pro sirotky

„Možná se musím trochu stát matkou?“: Jak žijí mentoři pro sirotky

Mentor je dobrovolník, který jednou týdně přichází do sirotčince na návštěvu svého svěřence a tráví s ním čas: procházkami, rozhovory, vezme ho do kavárny a kina.Jednou z organizací, která lidi na takovou práci připravuje, je „“. Díky ní vzniklo více než 400 párů mentorů a jejich svěřenců.Hovořili jsme s dobrovolníky a zjišťovali jsme, jak se rozhodli tuto zkušenost podstoupit, jaké potíže se během procesu objevily a co se v jejich životech změnilo s příchodem „adoptovaných bratrů a sester“.Jména mentorů a jejich svěřenců byla z důvodu zachování důvěrnosti změněna.

„Mým posláním je rozšířit rozsah zraku dítěte“

DariaVýrobce. Mentor 16leté dívky. Šest měsíců v programu Big Brothers Big Sisters.— Jak jste se rozhodl stát se mentorem?„V mém případě touha po dobrovolnictví nepocházela z toho, že by mi něco chybělo. Mám plnohodnotný, zajímavý život, zdravé vztahy s ostatními. Myslím, že kdyby toho všeho nebylo, nerozhodl bych se. Pouze tím, že budete silní a plní, můžete dítěti něco dát.Po odeslání žádosti jsem byl okamžitě kontaktován a pozván na pohovor. A pak jsem prošel dvoudenním mentorským školením.Každý den jsme se 8 hodin učili s kurátory. Povídali si o tom, jak s dítětem komunikovat, jaké problémy nás mohou potkat a jak je řešit.Na základě mého psychologického portrétu a zájmů mi pak kurátorka vybrala vhodnou shodu. Platí zde určité pravidlo: fotografie dítěte se vám neukazují a až do osobního setkání nesmíte poslouchat jeho hlas.K prvnímu seznámení dochází prostřednictvím kurátora. Zavolá a řekne vám o vašem potenciálním svěřenci: jaké má zájmy, jakou má povahu, jaký je jeho příběh.V okamžiku, kdy jsem byl kontaktován, jsem se poprvé cítil zodpovědný.Pokud uvidím své dítě, už nebudu moci program opustit – to je hlavní pravidlo.Proto jste se museli co nejvíce zeptat na pár, který byl pro vás vybrán.— Řekni mi o svém svěřenci.— Mira ve 3 letech skončila v dětském domově. Osvojila si ji nová rodina, se kterou se přestěhovala do jiného města. 10 let žila u pěstounů, ale pak se vrátila do dětského domova.Mirovi je nyní 16 let. Je v 9. třídě, studuje v divadelním studiu, kreslí, hraje na kytaru a housle. Je to velmi talentovaná, kreativní dívka.Mira vypadá jako obyčejná puberťačka. Ráda si dělá make-up a barví si vlasy v jasných barvách: růžová, zelená, modrá. Sám sebe popisuje jako „mrtvou stranu“. V mých školních letech se tomu říkalo „emo“!— Jaká byla vaše komunikace?„Dětem v sirotčinci opravdu chybí láska, náklonnost a péče. Když se stanete jejich mentorem, myslí si, že to všechno mohou získat bez přerušení od vás. Dítě tak může začít volat 10–20krát denně. Proto je velmi důležité okamžitě definovat své hranice. Ale v tomto ohledu jsem měl štěstí. Mira se mě nesnažila emocionálně využívat. Vytvořili jsme úspěšný pár.Možná by se mi s Mirou komunikovalo obtížněji, nebýt podpory kurátora. Je to super pomocník. Když jsem přišla do organizace, nezůstala jsem s dítětem a jeho problémy sama. Pokud vyvstaly nějaké otázky – „Mira se chovala takhle. Co bych měl dělat?“ nebo „Máme takovou situaci. Řekni mi, jak to vyřešit?“ — Vždy jsem se mohl obrátit na kurátora.Zpočátku jsem nechápal, jak komunikovat s Mirou. Nevěděl jsem, co chce nebo jak bych měl reagovat na některé její činy. Naštěstí se mi podařilo najít cestu. Neustále jsem se ptal: „Cítíš se dobře? Co pro vás mohu udělat?“Nyní máme blízký vztah. Děti z dětských domovů jsou dost uzavřené, ale Mira mi maximálně důvěřuje. Vypráví spoustu osobních věcí.Ze všeho nejvíc jí záleží na vztazích s lidmi – s přáteli, sestrami, bratry, mámou a tátou, kluky. Často mě žádá o radu, jak se chovat k ostatním, jak najít své místo v životě.Teď se například Mira rozhodla, že po 9. třídě půjde na vysokou školu a stane se lékařkou. Přišlo mi to zvláštní – vždyť ji přece vždycky zajímala kreativita. Ale v každém případě jí pomůžu uvědomit si samu sebe. S kurátorem diskutujeme o tom, jak nejlépe s dítětem mluvit, abychom mu pomohli upozornit na jeho silné a slabé stránky.— Jak spolu trávíte čas?— Podle pravidel programu se musíte se svým juniorem setkat jednou týdně a strávit s ním maximálně 5–7 hodin. Kromě letních měsíců v tomto období jezdí na dětské tábory.V tomto případě je vždy potřeba sepsat výstupní žádost a poskytnout administraci rozvrh cesty. Dítě musí být vráceno striktně do určité doby. Vše v dětském domově je velmi přísné.Na školení nám bylo řečeno, že děti z dětského domova umí manipulovat. Někteří mohou požadovat peníze. Ale nemám pocit, že by mě Mira využívala.Je jasné, že všechny naše společné výlety kamsi platím z vlastní kapsy. Tady má ale organizace určitá pravidla: dětem nelze dávat drahé dárky ani je vodit do luxusních restaurací.Musíte porozumět sami sobě a nechat své dítě pochopit: vaše komunikace není cenná kvůli penězům, ale kvůli času, který trávíte jeden na druhém. Můžete snadno najít nějakou bezplatnou zábavu, která vám dá jasné emoce!Jednou jsem třeba vzal Mira na trh. Byla to pro ni úplně nová zkušenost. Rajčata si vybrala sama! A nejšťastnější jsem byl, když jsme spolu vařili jídlo. Brzy ji chci vzít do své práce, aby viděla, jak probíhá natáčení.— Jak vás tato zkušenost ovlivnila?— Být mentorem je skvělá a zajímavá zkušenost. Věřím, že mým posláním je rozšířit zrak dítěte. Každý z nás žije ve svém vlastním pohodlném malém světě. Ale kromě toho je mnoho, o čem nevíme. Snažím se, aby Mira viděla: za hranicemi jejího obvyklého vidění je něco víc.Já sám se přitom měním. Nyní jsem se stal zodpovědnějším za svá rozhodnutí.Každá akce má důsledky – toto pravidlo je důležitější než kdy jindy.Naučil jsem se lépe naslouchat druhým lidem. Touha mít vlastní děti zesílila. Ano, bude to těžké. Je potřeba se dítěti přizpůsobit a dělat kompromisy. Ale to je skvělý a zajímavý krok.Doufám, že se programu příští rok zúčastním (smlouva s dobrovolníkem je na rok, poté může program opustit. – pozn. red.). Ideální by bylo pokračovat v komunikaci s Mirou, i když jí bude 18 let.Ale stát se může cokoliv. Nechtěl bych si dělat příliš velké plány do budoucna. To, co se teď děje, je skvělé. Pokud se něco změní, přizpůsobíme se.

„Pokud se nenaučíte chránit osobní hranice, vyroste z ní manipulátor.“

fialovýÚředník. Mentor 8leté dívky. 1 rok v programu Big Brothers Big Sisters.— Jak jste se rozhodl stát se mentorem?— Vždy jsem miloval děti. Pamatuji si jednu příhodu z dětství. S mámou jdeme ze školky a říkáme jí: „Vyrostu a budu chůva!“ Oblehla mě: „Sledujte dost televizních seriálů! Nebudete pracovat pro oligarchu, jako je Vika Prutkovskaya! Hlídání dětí je dřina.“Když jsem šel studovat na psychologa, vynořil se tento příběh. Uvědomila jsem si, že mě baví práce s dětmi. Moje kariéra se ale nakonec ubírala jinou cestou. Nyní jsem úředníkem ve stavební firmě.Na informace o mentoringu jsem narazila náhodou. Hodně jsem přemýšlel o tom, jestli se do tohoto programu zapojit. Nakonec jsem se rozhodl pro emoce. Proto mě v tu chvíli ta zodpovědnost neděsila. Až později jsem si uvědomil, že to bylo těžší, než se zdálo.— Řekni mi o svém svěřenci.— Mému svěřenci je 8 let. Ráda kreslí a miluje loutkové divadlo. Má 6 bratrů a sester, se kterými všichni společně skončili v dětském domově.Na jedné straně je Káťa dítě: hračky, dárky, přání. Na druhou stranu typická chůva. Ve skupině jsou čtyři její mladší sourozenci. O všechny se stará a pomáhá učitelům.Jednoho dne mě prosila o bonbóny s omluvou: „To není pro mě. Potřebuji své bratry nějak uklidnit.“Káťa má vůdčí vlastnosti a myslí rozumně a zrale. Na našem prvním setkání se jí supervizor zeptal: „Proč potřebujete mentora? Proč se chcete dostat do tohoto programu? Řekla: „Jdi se projít. Jen choď.“ Je pochopitelné, proč se chce dostat z dětského domova.— Jaká byla vaše komunikace?— Když jsem šel s kurátorkou do sirotčince, řekla: „Kaťa je tichá, rezervovaná dívka. Musíš převzít iniciativu, víš? Vaším úkolem je ji osvobodit.“Na setkání ale nakonec promluvila jen Káťa. Mlčel jsem, bál jsem se říct špatnou věc. Kurátor byl velmi překvapen: „Chová se k tobě úplně jinak!“Zpočátku jsem nevěděl, jak reagovat na některá slova dítěte. Například jednoho dne se mě Káťa zeptala: „Proč lidé pijí alkohol?“ Nepamatuji si, co jsem odpověděl, ale pokračovala: „Když moje matka pila energetické nápoje, byla tak hloupá. Haha! Nevěděl jsem, co říct. Děti často kladou složité otázky a zde je velmi nápomocná pomoc kurátora.Také mám problémy s ochranou osobních hranic. Snažím se na tom pracovat, ale někdy to není snadné, zvláště když Káťa žádá o určité věci.Jednoho dne například řekla: „Víš, co je kachna Lalafanfan?“ Odpověděla: „Ne.“ Vzala mi telefon a našla ho: „Opravdu bych si přála, aby mi ho dali k narozeninám!“ Tak jsem si objednal tuto kachnu.Sdílím své problémy se svým kurátorem. Dává mi rady, jak se bránit manipulacím dítěte. Jednoho dne řekla něco, co mě opravdu motivovalo: „Jsi její mentor. Nenaučíš ji žít, ale ukaž to na příkladu. Pokud se nenaučíte chránit osobní hranice, vyroste z ní manipulátor.“Uvědomil jsem si, že mám velkou zodpovědnost. Odmítnout ji nijak neusnadňovalo. Ale začal jsem to dělat častěji.— Jak spolu trávíte čas?– Většinou chodíme na procházky. Občas zajdeme na zábavná místa. Oblíbila si například antikavárnu s králíky a kočkami. To je zajímavé.Pro mě by bylo zajímavější jít do antikavárny s ježky. Ale Katya v životě neviděla kočky tak často. Byla z nich nadšená! Ráda si s nimi hrála.Káťa miluje zvířata, takže naše plány jsou navštívit zoo a Moskvarium.Ještě jsem si ji nepřinesl domů. Obávám se, že se ještě více připoutám a bude pro mě těžší Káťu něco odmítnout. Bojím se tak blízkého kontaktu.Během historie programu mentoři adoptovali děti několikrát. Sám jsem si ale stanovil jasná pravidla. Jsem Káťin přítel, mentor, starší, na kterého se můžete spolehnout.Teď se bojím podívat do budoucnosti. S největší pravděpodobností budu s Káťou spolupracovat i nadále. Ale pravděpodobně nejsem připraven znovu začít tuto cestu s dalším dítětem.— Jak vás tato zkušenost ovlivnila?— Mentoring je ohromná zkušenost. Uvědomila jsem si, že mít děti je mnohem větší zodpovědnost, než jsem si představovala. Touha je mít neklesla, jen jsem si uvědomil, že se na jejich vzhled musím lépe připravit. Přemýšlela jsem o absolvování kurzu první pomoci.Účelem mé účasti v programu bylo získat zkušenosti s interakcí s dětmi, aniž by to narušilo můj standardní život. A úplně jsem si to uvědomil.

„Anya mě „naučila“ vařit“

NatálieDaňový specialista. Mentor 16leté dívky. 4 roky v projektu Big Brothers Big Sisters.— Jak jste se rozhodl stát se mentorem?— Vždy mě zajímala práce s dětmi. Prvním vzděláním jsem daňový specialista. Získal jsem druhý titul z psychologie a pedagogiky. V této oblasti jsem se začal realizovat ve svém volném čase z hlavního zaměstnání.Chodil jsem do dětských domovů, ale pochopil jsem, že tohle je formát chleba a cirkusů.Přijďte pobavit kluky. S vámi – klauni, sladkosti. A pak odejdete a nemáte žádný kontakt se svými dětmi. Pochopil jsem, že to bylo nějak špatně.Pak jsem náhodou narazil na informace, že existují mentorské projekty, četl jsem o „Velkých bratrech a velkých sestrách“. Uvědomil jsem si: tohle je pro mě opravdu zajímavé. Nebyl tam žádný strach.- Řekni mi o tvém svěřenci?— Když jsem prošel výběrem, kurátor mi řekl: „Je tu dívka Anya. Je jí 13 let. Nedávno se ocitla v ústavu a potřebuje podporu.“ Zpočátku bylo pro Anyu těžké zvyknout si na život v sirotčinci. Objevila se touha uniknout.Souhlasil jsem, že se s ní setkám. Byli jsme představeni a dostali jsme nějaký čas, abychom si promluvili v soukromí. Nepamatuji si, o čem jsme mluvili, ale bylo to pohodlné.O několik měsíců později se našli pěstouni, kteří Anyu vzali. Když byla v rodině, jen jsme si dopisovali. Poté však opět skončila v dětském domově. Cítil jsem za ni zodpovědnost, a tak jsem se k projektu vrátil.Anya je nyní 16 let. Šla na vysokou školu, aby se stala logistkou. Ona a já máme hodně společného. Také ráda chodí a mluví. Anya mi vždy připadala při vědomí. I ve 13 letech mluvila velmi inteligentně o lidských vztazích a ztrátách.— Jaká byla vaše komunikace?— Anya a já jsme snadno našli společný jazyk. Za to děkujeme kurátorům, kteří dvojice vybírají. Na valných hromadách často od kluků slýchám, že se „vyrovnali svým juniorům“.Snažím se být pro Anyu něco jako starší sestra, kamarádka, se kterou si můžete někam vyrazit a popovídat si. Někdy si říkám, že potřebuji být více v kontaktu s jejími pečovateli, učiteli a pomáhat jí při studiu.Poslouchám ostatní dobrovolnice a vidím, že se více zapojují do každodenního života dítěte a přebírají část mateřské funkce. Možná bych se taky měla trochu stát matkou? Ale chápu, že to není můj formát.Mezi mnou a Anyou je vzdálenost – jako mezi přáteli nebo sestrami. Neporušujeme si navzájem osobní hranice.Málokdy si dopisujeme. Nejdřív mi to vadilo. Myslel jsem, že možná nemá zájem se mnou komunikovat. Ale teď si uvědomuji, že je to normální. Ani svým přátelům nepíšu každý den.Myslím, že v budoucnu budeme komunikovat ve stejném formátu. Jediný rozdíl je v tom, že si budeme moci svobodněji vybrat, jak naložíme se svým časem. Dokonce by bylo možné spolu někam vyrazit.— Jak spolu trávíte čas?— Chodíme po parcích, chodíme do kina, kaváren, ke mně domů. Byli jsme ve starožitné kavárně, na kluzišti, na bowlingu. Pamatuji si, jak jsme spolu vařili jídlo.Obvykle nevařím. Ale díky Anye mi v kuchyni začal fungovat sporák. Měli jsme několik schůzek, kdy vybrala recept, společně jsme nakoupili potřebné produkty a celý proces pak kompletně zvládla. Takže mě Anya „naučila“ vařit.Taky si pamatuju, jak jsem jí předloni dal brusle. S klukama a dalším dobrovolníkem jsme šli společně na kluziště. Vedli lépe než já. Neustále jsem zaostával. A po jednom z výšlapů mě skutečně začal bolet krk. Uvědomil jsem si, že je čas opustit kluziště. Ale nechtěl jsem Anyu připravit o potěšení, a tak jsem se rozhodl dát jí brusle, aby mohla bruslit se svými přáteli. Anya byla velmi šťastná!Také mi dává dárky: častěji – vyrobené vlastníma rukama.— Jak vás tato zkušenost ovlivnila?— Věřím, že mentorské projekty jsou jedny z nejúčinnějších. Jednou přijít do dětského domova a zasypat děti dárky není zrovna to, co potřebují. Dítě může mít spoustu hraček, ale bude mu chybět účast, láska a pozornost. Proto je pro mě důležité, aby tam byl osobní přístup a možnost budovat dlouhodobé vztahy.Hlavní je nemít velká očekávání. Mnoho dobrovolníků, kteří do projektu přicházejí, si myslí, že jsou hrdinové, kteří zachraňují dětské životy. Tenhle pocit jsem měl taky. Pak jsem si ale uvědomil, že radikálně změnit život druhého člověka nebude možné.Můžete k tomu jen nějak přispět a on sám se pak rozhodne, zda to přijme nebo ne. Neměli byste očekávat, že okamžitě uvidíte jakékoli změny v chování vašeho dítěte.Tento projekt vás naučí přijímat, milovat a podporovat ostatní takové, jací jsou, bezpodmínečně.