Formuloval jsem to v návaznosti na dva příběhy, které mi byly zaslány. Přečtěte si je a zkuste se sami přesvědčit, co je na nich špatně. A pak čtěte dál.
1. Jdu po ulici se svým šestiletým synem a on jde po obrubníku. Najednou z okna křičí nějaká stará paní, že ten obrubník není namalovaný pro nás, že máme moc drzosti atd. Řekla jsem jí, že obrubník je veřejné prostranství a já po něm synovi umožňuji chodit.
Šli jsme dál. Viděla jsem, že je naštvaný, a předtím si myslím, že byl vyděšený. Tak mi začal říkat, že je hloupá, že ji zabije, že jí do domu nastraží bombu atd. Snažila jsem se mu vysvětlit, že má samozřejmě právo být naštvaný, ale nemůžeme ji urážet nebo zabíjet. A jediné, co udělal v reakci na to, co jsem řekla, bylo, že se rozčílil ještě víc a křičel, že je hloupá. Asi jsem si vybrala špatnou chvíli. Ale nechápu, jak naučit dítě úctě k člověku, třeba i cizímu, nepřijatelnému ponižování apod?
2. Můj jedenáctiletý syn se zlobí na svého spolužáka. Říká, že je hloupý, protože dělá takové věci. Snažím se o širší popis situace, proč by ten druhý mohl něco takového udělat. Můj syn se rozčílí a říká: „Ty vždycky všechny chráníš, jenom mě ne“. To mě odrazuje. Chápu, že tím, že situaci zasadím do logického rámce, mu nedávám právo se zlobit. Ale nevím, co mám dělat. Nedá se situace vůbec nějak rozvést?
Naše chladná a velmi pochopitelná touha naučit dítě rozumnému chování, vysvětlit mu, „co je dobré a co je špatné“, rozšířit jeho chápání situace, si z nás dělá krutý žert.
Ve snaze vštípit dítěti do hlavy to rozumné, dobré, věčné, zcela přehlížíme vše, co dítěti ve skutečnosti pomáhá růst, být chytré a rozvíjet se. Včetně pochopení rozumného, dobrého a věčného.
Například nastane situace. A dítě má v této situaci nějaké silné pocity – rozčiluje se, zlobí, bojí se atd. A na základě těchto silných pocitů nějak jedná. Ne vždy jedná správně, dobře, „slušně“ a přiměřeně.
A nám se zdá, že mu musíme něco vysvětlit, pochopit, ukázat mu, jak se má chovat.
Ale v tu chvíli dítě prostě potřebuje být vyslechnuto! Nechat ho vyjádřit se a prožít ty pocity, kterými je uchváceno.
Pak bude cítit, že jste s ním na stejné straně, že ho podporujete, že není samo.
Dokud bude sevřený svými pocity, stejně nic neuslyší, takže vaše argumenty jsou v tu chvíli přinejmenším úplně zbytečné.
Nanejvýš ho ještě více rozčílí. A on se cítí velmi osamělý. A nejistý. A rozhodně se tu nemůže nic naučit. A slyšet rozumné rady.
Abychom se ze situace poučili, abychom se mohli rozhodnout, musíme v ní nejprve být a prožít ji.
A tak se v ní dítě ocitá, ale my mu nedovolíme ji prožít. Bráníme jim v tom svými vysvětleními. Snažíme se hned přejít k pochopení. Když ještě všechno neprocítilo, potřebuje mít možnost vyvodit závěry a vidět situaci v širší perspektivě, než ji vidí nyní.
Co dělat? Buďte s ním v jeho pocitech. Vyslovte je, řekněte mu, že mu rozumíte. Nebojte se jeho pocitů. Nepůjde zabít babičku, která na něj křičela, i když to teď říká.
A pak bude připraven na vaše vysvětlení. I když ne vždy jsou potřeba, protože pokud s dítětem jeho pocity opravdu sdílíte, dokáže spoustu věcí pochopit.
To je mnohem důležitější než jakékoli vysvětlování.
