Co je třeba, aby rodič zajistil, že se dítě bude dobře vyvíjet a vyrůstat šťastné?
Musí rodič zajistit vyváženou a pestrou stravu, přísný denní režim a koupit dobré oblečení?
Hrát si s dítětem, bavit ho, zajišťovat všestranný rozvoj, vybírat a platit další doplňkové aktivity?
Nebo se úkoly rodiče netýkají jen a jen toho?
Čím více pozoruji růst a vývoj svých dětí, tím více si uvědomuji, že naším úkolem je pouze umožnit dětem jejich vlastní prožitky a pomoci jim je realizovat a přivlastnit si je.
Místo toho, abychom něco cíleně dělali: učili, vychovávali, rozvíjeli, investovali, pečovali, kontrolovali atd.
A pak se mateřství stává uvolněným a díky tomu příjemným (no, samozřejmě ne vždy, ale často.
A dětství je šťastné – bezstarostné na jedné straně a vstřebávající všechny potřebné zážitky na straně druhé.
Bojíme se nechat své děti samotné. Věřit jim. Věřit, že jsou schopny samy růst, vyvíjet se, učit se, chtít, usilovat.
Ale ony toho schopné jsou. Přesně tak.
A naše obavy nejsou vinou dětí. Nemají s tím vůbec nic společného. Takže bychom se s nimi měli vypořádat sami, místo abychom se před nimi schovávali přehnanými požadavky dětí.
Nedávno jsem si s Markem dlouze povídala.
O tom, proč se člověk nejdřív pro něco nadchne, a pak, i když se mu to pořád líbí, už to není tak zajímavé, nadšení vyprchá a už nemá takovou motivaci to dělat jako dřív.
Sám to pociťuje i u svého oblíbeného programování. A nechápe, co s tím má dělat.
A já se s ním o tom snažím hodně mluvit. Proč?
Vím, že nejspolehlivější oporou v životě je naše vlastní zkušenost.
Abychom ji mohli vstřebat, navázat na ni, musíme ji přijmout a uvědomit si ji.
A to je můj úkol: pomoci mu uvědomit si, co se děje.
Pro začátek mu umožněte, aby tuto zkušenost získal sám.
A pak mu – spolu s uvědoměním – ukázat/vylíčit možné důsledky jeho činů, voleb a rozhodnutí. Které on kvůli nedostatku zkušeností nevidí.
Ale to je třeba ukázat ne poučováním a říkáním „já to vím lépe“. Je třeba to prostě říct, podělit se o své domněnky. Musíte se k dítěti chovat s respektem a priori.
Pak mu dáte šanci, aby si vybralo a rozhodlo se samo, a upozorníte ho na důsledky.
A pak v žádném případě neříkejte tu hroznou větu „Já jsem ti to říkal!“. Místo toho – aby vám pomohlo znovu si uvědomit, co se stalo.
Shrnuto a podtrženo:
1. Nechte je prožít vlastní zkušenost.
2. Uvědomit si ji a osvojit si ji.
3. Poskytnout jim zkušenost bezpodmínečné lásky.
4. Poskytnout ochranu, která vytvoří celoživotní pocit bezpečí.
