Čtyřicetiletá krize (mezi 35. a 45. rokem života) je „krizí první životní bilance“. V dnešní době se právě v těchto letech dosahuje pomyslné hranice: „došel jsem do poloviny svého života“.
Ve věku 35 až 45 let sílí touha po nezávislosti a roste podráždění vůči „práci pro strýčka příhodu“.
Podle statistik nejvíce stratagií zahajují lidé v této věkové skupině. Na rozdíl od „odvážných projektů“ dvacetiletých však lidé po čtyřicítce již jasně chápou, do jakého segmentu trhu vstupují a jaké mají reálné možnosti v této oblasti něco dokázat. V tomto věku už lidé nemohou „chcát horkou vodu“ a „vypouštět páru“, mají mnohem méně energie než dvacetiletí nebo třicetiletí, ale je v nich méně shonu. Ve čtyřiceti už lidé většinou nedělají věci, které vedou k nesmyslnému plýtvání prostředky a energií, nikdo si „necáká nervy“ a nesnaží se ze sebe dělat bordel.
„Krize, kdy člověk poprvé shrnuje svůj život“.
Důsledky bezuzdné infantilizace Důsledky bezuzdné infantilizace Moderní západní kultura se vyznačuje přehlížením stáří, ba dokonce jeho vyřazováním ze středu pozornosti. Být šedivý a moudrý už není v módě. Naopak, ženy i muži chtějí vypadat co nejmladší a nejmladší. To se týká nejen fyzické kondice a vnějšího vzhledu, ale také životního stylu a dokonce i duševního zdraví. Dalo by se říci, že současní lidé jsou infantilnější než generace jejich rodičů.
Ve věku 40 let však příroda začíná vysílat mladé generaci první signály, které jí říkají, že věk je něco reálného. Objevují se vrásky kolem očí, mění se tonus těla, hromadí se tuk, který se stále obtížněji spaluje, objevují se drobné i větší bolesti a zdravotní problémy. Mladí muži a ženy po čtyřicítce začínají vypadat trochu směšně.
Dá se říci, že věková krize čtyřicátníků je postupnou proměnou infantilního „stárnoucího mládí“ v dospělého člověka. Ne vždy to samozřejmě probíhá hladce a bez problémů.
Nepřekonatelná nerovnost pohlaví
Pro ženy je čtyřicítka také subjektivním a biologickým mezníkem pro narození prvního dítěte. Boj za emancipaci žen si s touto hříčkou přírody nedokázal poradit a ani feminismus, který přišel do módy na konci 20. století, nemůže tento problém vyřešit. Dochází k jisté nespravedlnosti: muži mohou zůstat infantilní až do padesáti nebo dokonce šedesáti let a pak se účastnit porodu, zatímco ženy mají přísně přirozený reprodukční věk.
Oslabení rodiny vede k tomu, že pro muže je krize čtyřicítky někdy doprovázena nejen existenčními problémy, ale také touhou provést jakousi revizi svého osobního života. Po čtyřicítce se nezřídka stává, že muži opouštějí rodinu, protože mají milenky nebo chtějí založit novou rodinu, obvykle s mladší ženou.
Rostoucí děti a generační konflikt
Ve věku kolem čtyřicítky mají lidé tendenci mít děti, někteří v pubertě, jiní v pozdním a raném věku. Objevují se nové typy problémů a zvyšují se rodinné výdaje.
V rodinných hádkách a konfliktech začínají děti hrát roli nejen nechtěných svědků, ale i zcela aktivních účastníků. Velmi často jsou iniciátory konfliktů. Děti začínají projevovat svůj charakter, prosazovat svá práva a stále více se projevuje jejich osobnost.
V posledních letech zesílil jakýsi generační konflikt. Rodiče, kteří byli v devadesátých letech mladí a mladí dospělí, kteří se ve společnosti vypracovali a vydobyli si „slušné postavení“, nedokážou pochopit své děti, kterým dali všechno, ale jejich děti nechtějí realizovat ambiciózní plány maminky a tatínka.
Touha začít podnikat
V tomto věku si lidé buď uvědomí své kariérní ambice, nebo zjistí, že jejich kariéra nefunguje. Je stále obtížnější změnit zaměstnání, protože práce a plat stoupají, a roste obava, že po odchodu ze stávajícího zaměstnání nebudete moci najít nové. A zároveň se ve stejném zaměstnání nebo ve stejném oboru hromadí únava z práce a nuda.
Na změnu povolání je už pozdě, proto se objevuje touha radikálně změnit život a otevřít si vlastní firmu, která by umožnila realizovat všechny zapomenuté a potlačené naděje a sny, které se ve vaší duši shlukují od mládí.
Kouzlo rodinných scénářů končí ve věku čtyřiceti let.
Ve věku čtyřiceti let se obvykle realizuje mnoho společenských nebo rodinných scénářů, na kterých příslušníci této generace stavěli svůj život. Stojí za povšimnutí, že jak pozitivní, tak negativní scénáře ztrácejí svou magickou moc. Když však skončí nevědomý program, podle něhož se realizoval lidský život, skončí i navyklé způsoby mobilizace psychické energie a životních sil. „Zbavujíce se“ nebo přerůstajíce své scénáře, jsou lidé nuceni najít si vlastní rámec pro nastavení smysluplného života. Právě z tohoto důvodu nabývá krize čtyřicátníků někdy tak silné existenciální intenzity.
Těžko říci, z jakého důvodu přestávají rodinné scénáře ve věku 40 let existovat. Snad proto, že v době, kdy lidé dosáhnou určité úrovně zralosti a nezávislosti, se jejich rodiče stávají čtyřicetiletými. Magie rodičovských kouzel a kleteb tak právě v tomto věku ztrácí svou sílu a děti také přestává fascinovat logika rodinných rituálů a logika celkové interakce rodičů s nimi a se světem.
Dobré je, že do čtyřiceti let by mělo k člověku přijít něco jako moudrost. Obecně vzato tomu tak ve větší či menší míře je. Lze pochopit, jak se mohou formovat a rozvíjet takové intelektuální schopnosti, jako je reflexe, porozumění, předvídání.
Jak lze vypěstovat moudrost, je těžké říci. Ale ve čtyřiceti letech se svět k člověku obrací z nové strany a možná právě vidění světa a sebe v něm z jiného úhlu přispívá k probuzení moudrosti.
