Mnoho lidí ví o problémech s tátou (doslova „problémy s tátou“), ale v ruskojazyčných zdrojích nejsou prakticky žádné informace o problémech s mámou („problémy s mámou“).Obrátili jsme se proto na psychologa, který se tématem vztahů rodiče a dítěte zabývá. Prozradila nám, jaké jsou maminkovské problémy, jak se projevují a proč mohou být nebezpečné. Našli jsme také lidi, kteří tento fenomén zažili, a požádali jsme je, aby se podělili o své příběhy.
Jaké jsou problémy s mámou
Taťána Zajcevová. Pracuje s požadavky lidí na téma vztahů rodiče a dítěte, vede osobní a rodinnou terapii.Problémy s mámou nejsou samostatným typem duševní poruchy, ale souborem problémů souvisejících se vztahy s mámou.Nějakou dobu se věřilo, že jsou charakteristické pouze pro muže a problémy s tatínkem jsou charakteristické pro ženy. Postupně však odborná veřejnost došla k závěru, že problémy, které byly dříve spojeny s otcovskou postavou, mohou být i důsledkem interakce s matkou. Například nízké sebevědomí, nedostatek sebepřijetí, potíže s budováním vztahů s lidmi. Níže se podíváme na nejčastější z nich.Důsledky pro ženu:Hledá mateřskou postavu v manželovi nebo příteli. Povahově i komunikačním modelem může být naprosto identický s rodičem. Co žena nedostala od své matky, bude se snažit najít v něm. Z tohoto důvodu mimochodem takové dívky často považují za partnera muže mnohem staršího, než jsou ony samy.Nevěří jiným ženám. Jsou například tací, kteří říkají: „Je pro mě snazší kamarádit s kluky.“ To je vždy k zamyšlení, protože dívky mají s dívkami více společného.Chová se mužně a stydí se ukázat ženskost. Takové dívky se často nazývají tomboys. Těžko si zkoušejí ženskou roli „Jsem matka“, „Jsem manželka“, zatímco role „Jsem dělník“, „Jsem živitelka“ jsou jim dány dobře.Snaží se být jako její matka, nebo se naopak stát jejím úplným opakem. Obě strategie nejsou nejsprávnější. Pokud byl rodič tyranský, pak se u dcery, která se snaží „za žádných okolností neopakovat svůj osud“, může vyvinout příliš poddajná a měkká povaha a následně se nebude schopna postavit za sebe.Důsledky pro muže:Hledá ve své ženě mateřskou postavu. Pokud byl například otec panovačný a tyranský a matka měkká a poddajná, bude se snažit navázat vztah s dívkou, na které může zahrát stejný scénář.Nedůvěřuje ženám nebo se jich bojí. Někdy se při analýze rodinných vztahů ukáže, že takoví muži měli velmi panovačnou matku, která na nich použila fyzické násilí, což následně vyvolalo u žen strach. Je pro ně obtížné budovat vztahy se zástupci opačného pohlaví.Nemůže se dostat ze spoluzávislého vztahu se svou matkou. Někdy takoví muži žijí v domě svých rodičů až do stáří. A pokud si najdou manželku nebo přítelkyni, dají její touhy a potřeby pod touhy a potřeby své vlastní matky.
Jak vypadají důsledky problémů s mámou na skutečných příkladech
Ivane36 let. Jméno bylo změněno na žádost hrdiny.Moje matka mě porodila pozdě – ve 32 letech. Před 10 lety jí lékaři diagnostikovali neplodnost. Když se o tom dozvěděl její snoubenec, trval na ukončení zasnoubení. To vše moji matku zřejmě velmi ovlivnilo – tak, že až do svých 30 let neměla prakticky žádné vztahy. Pak se v jejím životě objevil Sláva (jméno změněno), můj budoucí otec.Máma si myslela, že je neplodná, což je pravděpodobně důvod, proč nepoužívali ochranu. Rok poté, co spolu chodili, zjistila, že je těhotná. Při vyprávění tohoto příběhu moje matka neustále zdůrazňuje, že je to ta nejšťastnější událost v jejím životě. Sláva nebyl proti dítěti, ale ani ji nechtěl žádat, aby se vdala.Jak se později ukázalo, měl ještě jednu přítelkyni – možná podváděl svou matku. A pár měsíců po mém narození se rozešli.Myslím, že v tu chvíli byla moje matka z mužů úplně zklamaná, a tak se snažila veškerou svou náklonnost investovat do mě. To vedlo k nadměrné ochraně a nadměrné kontrole.Maminka mě nepouštěla na procházky a zpočátku byla proti klubům – bála se, že budu hodně unavená. Všechny její činy byly maskovány tím, jak moc mě milovala. Vyrostl jsem jako velmi nejistý člověk, který neuměl komunikovat s lidmi.Dokonce mě prala až do mých 13 let. Jednou jsem o tom mimoděk řekl svému jedinému příteli. Pamatuji si, že se na mě podíval jako na idiota: „Co, vážně?“ Cítil jsem se tak zahanbeně! Z nějakého důvodu jsem si myslel, že je to normální a takhle to pro každého.Poté jsem vyjádřil touhu se umýt. Moje matka nejprve nechápala, proč to potřebuji, protože „by to mohla udělat lépe“. V počáteční fázi se mi s ní podařilo dohodnout, že si bude drhnout jen záda. Pak mě matka díky bohu přestala mýt úplně.Než mi bylo 17, moc jsem se o dívky ani sex nezajímal. Se svými spolužáky jsem prakticky nekomunikoval, a když jsem se jich musel na něco zeptat, byl jsem velmi nervózní.Ve skutečnosti jsem se cítil dobře jen s matkou. A to jen kdybych cítil, že ji nezklamu.První porno, které jsem viděl, bylo, když jsem byl na univerzitě. Během minuty jsem dosáhl orgasmu, ale pak jsem se další 3 hodiny cítil provinile. Zdálo se mi, že máma všechno zjistí. Nebo že už to ví. Co když jsou v bytě nainstalované kamery?Ve druhém nebo třetím ročníku jsem měl několik neúspěšných schůzek s jedním scénářem: pozval jsem dívku do kavárny, rozhovor nedopadl dobře, rozvedli jsme se. A druhý den na univerzitě se mi nepodívala do očí nebo rychle utekla vyřídit věci. Zkrátka Dynamila.Tehdy mě to začalo znepokojovat. Ale nijak zvlášť jsem se nesnažil nic napravit – z nějakého důvodu se mi zdálo, že je to „můj kříž“, zasloužil jsem si to. Možná jsem se také díval na svou matku: ona tak nějak prožila celý život bez spřízněné duše.Věděla jen o některých datech. Kdybych se po nich vrátil smutný, řekl bych, že teď se dívky úplně rozpustily. A kdybych potkala dobrou, hned by cítila, jak jsem úžasný. A pokud jste to necítili, znamená to, že jste sami špatní.Později jsem začal pracovat jako IT specialista v jedné firmě. S holkama to tam samozřejmě bylo těžké. Jednoho dne ale přišla do kanceláře nová zaměstnankyně Marina (jméno změněno), a hned se mi zalíbila. Byla velmi, velmi skromná, milá, zdvořilá a zdvořilá ke všem. Snad proto se mi zdálo, že mě má také ráda. A později se jí něco stalo.S Marinou jsem se cítil klidně, pohodlně a dobře, i když mě pronásledoval nějaký pocit, že lásku je třeba cítit silněji.O šest měsíců později začala naznačovat, že se spolu nastěhují. A pak jsem s překvapením zjistil, že tohle dělat nechci. Cítil jsem se pohodlně ve svém bytě, s matkou a občas jsem se viděl s Marinou.Řekl jsem o tomto nápadu své matce. Bylo vidět, že ani ona není šťastná: „Marina umí vařit? Proč najednou chtěla žít spolu? Nebojíte se naštvat své děti? Přesto musíme nejprve udělat kariéru.“Abych nic nerozhodl, snažil jsem se tomuto rozhovoru vyhnout pokaždé, když jsme se s Marinou potkali. Někdy, když za mnou přišla, matka ji kontrolovala. Požádala mě například, abych pomohl v kuchyni, abych něco uvařil. A pak večer řekla: to je to, co Marina dělá špatně, ale to je „dobře, dobře.“ Ale samozřejmě se stále musí „učit a učit se“.V tu chvíli mi to nepřišlo divné. No jo, máma ví, co je nejlepší. Má více zkušeností. A jediné, co jsem v takových chvílích cítil, byla nespokojenost. Někdy jsem Marině dokonce řekl, co dělá špatně. Chudinka to vydržela.A pak nastal smutek: Marinini rodiče zemřeli při autonehodě. Objednala se k psychologovi, protože se cítila velmi špatně. A po nějaké době jsem si všiml změn v jejím chování.Marina už nesnášela všechny komentáře na její adresu snadno a s úsměvem, jako dříve. Teď mohla odpovědět tvrdě. Jednou například moje matka řekla, že její halenka je příliš vulgární. Na to Marina odpověděla: „Škoda, že jsi neviděl, jaké komentáře mi o ní tvůj syn napsal.“Ani nevím, jak jsem ty změny vnímal. Na jednu stranu mi připadaly inspirativní, na druhou se Marina stala nedostupnější a vzdálenější. Brzy řekla, že „musíme si vážně promluvit“ a rozešli jsme se.Krátce před tím si začala všímat, že „nemohu být oddělena od své matky“.Zpočátku jsem vše bral s nepřátelstvím a myslel jsem si, že Marina „úplně odešla se svou psychologií“. Zpočátku jsem se proto rozchodu ani nerozčiloval.Ale pak se nějak stalo, že jsem narazila na video, pak na článek o spoluzávislých vztazích mezi rodiči a dětmi. Hádanka se pomalu začala formovat. V hlavě mi utkvěla Marinina slova, že „nemůžeš mě odlepit od mé matky“. Začal jsem toto téma studovat a stále více jsem se poznával. Brzy si domluvil schůzku s psychologem.Od matky se mi podařilo odstěhovat až po roce. Pak, o pět let později, jsem měl přítelkyni, do které jsem se vědomě poprvé zamiloval. Jsme spolu dva roky a nedovolím, aby máma zasahovala do našeho vztahu.Alice26 let. Jméno bylo změněno na žádost hrdinky.Často žertuji, že mám problémy s mámou. Ale myslím, že na každém vtipu je něco pravdy.Moje matka mě vychovávala sama. Můj otec odešel, když mi byly tři. Pro mou matku to nevypadalo jako tragédie. Brzy si už ze všech sil organizovala svůj osobní život. Byla v tom dobrá.Máma byla vždy vidět: s vyřezávanou postavou, baculatými rty, zadečkem, prsy a tím vším. Dokonce i nyní, v 50 letech, jí mí přátelé říkají MILF.Nějak jsem se do matčina života nějak moc nehodila. Jako šedý pták vedle mandarinské kachny.V 10 letech mi předepsali brýle a ve 12 jsem dostala rovnátka. Byl jsem hubený a oblečený jako divoška. Navzdory své matce odmítala šaty a všemožné ženské věci.Pamatuji si, že se jednou dokonce styděla, že jsem její dcera. Přišli jsme do kosmetického salonu. Máma potřebovala manikúru a já na ni musel počkat. Jeden ze specialistů se překvapeně zeptal: „To je vaše dcera? Vůbec se ti nepodobá.“ Máma našpulila rty a řekla něco jako: „Je pro mě taková.“Když máma dostala nového přítele, často mě posílala k babičce. Někdy to trvalo týdny. Zdálo se mi, že to tak má být. Sám jsem byl rád, že jsem se na čas odstěhoval. Protože všichni matčini přátelé mi připadali neuvěřitelně hloupí. Standardní sportovce, které našla v posilovnách a se kterými se mohla bavit jen o bílkovinách a vařených kuřatech.Já sám jsem se nesnažil navázat vztah. Za prvé, necítila jsem v sobě žádnou „ženskou energii“, kterou by bylo možné použít k hledání chlapů. Za druhé, kluci, se kterými jsem mluvil, byli především kamarádi, se kterými jsem hrál Dotu.Jeden z nich se ke mně nějak přiblížil. Pár týdnů jsme spolu trapně chodili, dali si hrnky na Valentýna a vyrazili na „opravdové rande“ s filmy a rychlým občerstvením. A pak jsem mu řekl, že nic nevyjde.Bylo pro mě trapné a zvláštní cítit na sobě mužskou pozornost. Co by mohli najít v někom, jako jsem já? Nevypadala jsem jako moji spolužáci, kteří nosili make-up, nosili podprsenku od 11 let a roztomile flirtovali.Možná jsem se svými chlapskými způsoby snažila zamaskovat svou ženskost, které jsem se bála, protože jsem nechtěla být jako moje matka.V 11. třídě k nám přestoupila nová dívka. Měla růžové vlasy – to bylo první, co mě zaujalo. Cítil jsem zvláštní touhu s ní rozhodně – bez ohledu na to, cokoli – komunikovat. Udělal jsem to. Začali jsme se přátelit a navštěvovat se. Na jednom přespání se mi přiznala, že je bisexuálka. Na jednu stranu mě to znepokojilo. Na druhou stranu to vyvolalo nečekaný pocit vzrušení.Brzy jsme se políbili, ale nejpřekvapivější bylo, že to nebylo tak fantastické, jak jsem si myslel. „OK. Zřejmě nejsem na holky,“ uklidňoval jsem se.Ale pak, už na univerzitě, jsem se zamiloval do učitele. Byla o 10–15 let starší než já, vdaná a s dítětem a já se nemohl spolehnout na nic. Byl to tichý obdiv. Vždy jsem se snažil sedět v první lavici, připravovat se na hodiny a aktivně odpovídat. Kvůli ní jsem se dokonce přihlásil do soutěže vědeckých prací…Brzy s námi přestala učit a láska pominula. Ale po registraci na seznamce jsem si všiml, že se stále věnuji starším ženám.S několika z nich jsem chodil a měl s nimi vztahy. Byl tam jen jeden scénář. Bezhlavě jsem se zamiloval do výrazné ženy 30–35 let – novinářky, výtvarnice, režisérky. Všemožnými způsoby jsem s ní inicioval schůzky. Vystudovala předmět, který studuje. Snažil jsem se jí vyrovnat. Pečlivě jsem se připravoval na rande – došlo to až do bodu, kdy jsem si prostudoval seznam otázek pro „zajímavé rozhovory“, aby můj milovaný viděl, jak jsem chytrý, sečtělý a celkově svým způsobem jedinečný.Když se mi podařilo získat souhlasný výraz ve tváři ženy, která se mi líbila, byl jsem šťastný. Takže zatím nic. Moje sebevědomí záviselo téměř výhradně na postoji mého romantického partnera.Kdyby mi nemohla věnovat velkou pozornost, zbláznil bych se a začal bych se chovat manipulativně a dětinsky.Jednou jsem například musel podstoupit operaci na odstranění fibroadenomu a velmi jsem se bál. S dívkou jsme se domluvili, že se se mnou sejde, zastavíme se na pizzu a večer budeme pokračovat u ní doma.Ve stejný den ale onemocněl její pětiletý syn. Napsala mi: „Promiň, myslím, že je lepší se dnes nesetkat. Makar je velmi rozmarný. Teplota je 38. Dnes budu hlídat celou noc a sestřelím, pokud stoupne.“ Také mi nabídla, že mi domů zavolá taxíka, abych se tam po operaci bezpečně dostal, a sejdeme se za pár dní.Ale nechtěl jsem nic slyšet. Zdálo se mi, že jak dítě, tak já se dá skloubit. Je nějaká rýma opravdu důležitější než operace?Netušila jsem, co jsou děti, ani jaké to je zůstat vzhůru a mít horečku. Prostě bychom spolu nemohli normálně komunikovat a těžko by se roztrhla mezi dva lidi vyžadující pozornost.Jenže v tu chvíli tato a další situace, ve kterých si mě přítelkyně nevybrala, působily jako výbuch granátu. Napsal jsem naštvanou zprávu, ve které jsem ji a náš vztah znehodnotil. Také jsem přidal pár slov, za které se stále stydím. Například, že by možná měla odložit randění dalších asi 13 let. Nebo že by náš vztah byl lepší, kdyby neměla syna.Teď už chápu, že jsem žárlil na její vlastní dítě, protože sám jsem hledal postavu maminky.O tři dny později mi odpověděla: „Bylo pro mě velmi bolestivé číst to. Nečekal jsem, že budeš takhle uvažovat. Myslím, že pro nás bude lepší se už nesetkat. Jestli chceš diskutovat, můžeme zavolat.“Pak jsem se postupně vzdaloval. Navíc operace nebyla tak děsivá a zotavení bylo téměř nepozorovatelné. Pak mě začaly zaplavovat vědomí a pocit viny.Než jsme se rozešli, zavolali jsme si a mluvili o všem podrobněji. Tato dívka jako první naznačila souvislost mezi přítomností vztahových problémů a traumat z dětství, za což jsem jí velmi vděčný. Byla mnohem starší, chytřejší a důvtipnější než já a hodně jsem se od ní naučil.Chvíli jsem chodila k psychologovi, ale pak se to prodražilo a snažila jsem se se svými problémy vypořádat sama. Teď si nejsem jistý, že jsem je úplně vyřešil. Ale mám pocit, že jsem udělal velký pokrok. Minimálně se teď snažím věnovat nejen dospělým ženám, ale i svým vrstevnicím.
Co dělat, když u sebe zaznamenáte podobné chování
Taťána ZajcevováVypořádat se s maminskými problémy může být ve většině případů velmi obtížné. Nejlepším řešením by byla konzultace s odborníkem – psychologem nebo psychoterapeutem. Zde je však důležité pochopit, že toto není problém, který lze vyřešit během několika sezení. Někteří lidé pracují na řešení problémů s maminkami po celá desetiletí.
