Osobní zkušenost: Jak jsem přerušil vztahy se svým nejlepším přítelem

Nina28 let.

„Říkali nám sestry“

S Mirou (jméno bylo změněno na žádost hrdinky – pozn. red.) jsme se setkali v prvním ročníku univerzity. Oba vystudovali ekonomii, ale chtěli se rozvíjet v designu a kreslení. Asi na základě společných zájmů jsme se spřátelili.Zpočátku se mi zdálo, že jsme byli odděleni v dětství. Jak si jinak mohou být dva lidé, kteří celý život žijí v různých městech a rodinách, tak podobní? Sledovali jsme stejné televizní pořady, poslouchali stejnou hudbu, četli stejná média. Dokonce i naše maminky se jmenovaly stejně! A narozeniny byly velmi blízko – sedm dní od sebe.Někteří nám říkali sestry, protože jsme si byly podobné.Měli jsme vtip. Řekli jsme: „Najdi 5 rozdílů“, když jsme si všimli malých nesrovnalostí. Například Mira neměla ráda olivy, ale já ano, myslela si, že Hermiona by měla být s Harrym, a já si myslel, že s Malfoyem a tak dále. Jak jsem si však později uvědomil, rozdílů bylo mnohem více. Možná jsem v tu chvíli chtěl jen věřit, že jsem našel spřízněnou duši.

„Je to, jako bych bez ní nemohl existovat.“

Náš vztah se nějak okamžitě vyvinul tak, že jsme vždycky všechno dělali spolu. Například jsme dostali první společnou práci jako stážisté v designové kanceláři. Když někdo pozval jednoho z nás na večírek nebo návštěvu, automaticky se to rozšířilo i na druhého: „Bude tam Mira?“Bylo jednodušší takto vyřešit některé problémy a vždy jsem věděl, že nezůstanu sám a nebudu se cítit trapně v neznámé společnosti.Jednou jsme spolu chtěli jít na designovou konferenci. Měli tam vystupovat specialisté, které jsem vroucně miloval. Mira však den před akcí onemocněla. A rozhodl jsem se: no, proč bych tedy měl jít?Až později, když jsem si prohlížel příběhy svých přátel, jsem opravdu litoval, že tam nejsem. To nejprve naznačovalo, že jsme se s Mirou stali siamskými dvojčaty. Jako bych bez ní nemohl existovat. Zapomněl jsem, jaké to je setkávat se s jinými lidmi a trávit čas bez své přítelkyně. Zároveň se zdálo, že se to Mirovi nestalo, a tak jsem to všechno připsal svým psychologickým problémům.

„Bylo to vnímáno, jako bych chtěl zradit svého přítele.“

Termín mé stáže v designové kanceláři se blížil. Jednoho dne jsme oba dostali úkol udělat sérii obrázků pro partnery společnosti – a „co nejdříve“.Ten den Mira potřebovala vyřídit nějaké dokumenty, a tak ilustrace nahrála později než já. A byly hotové, jak jsem to pochopil, narychlo. Manažer napsal, že Mirina práce bohužel není vhodná a teď není čas ji předělat. Proto budou partnerům zaslány pouze mé obrázky.Mira to zřejmě opravdu ranilo. A ten večer, když jsme šli na metro, jediné, co udělala, bylo ošklivé věci o manažerovi. To mě trochu ranilo: jako by moje práce nebyla právem oceněna. I když jsem úkol jednoznačně pojal zodpovědněji a objektivně jsem mu věnoval více času.Ale teď tomu rozumím. A v tu chvíli jsem se cítil nesvůj a snažil jsem se Miru podpořit – přeci jen měla něco jako profesionální selhání. „No ano, je to nespravedlivé. „Uh-huh, to je škoda, že ses dnes musela vypořádat s dokumenty,“ souhlasil jsem s ní.Když nastal čas konce stáže, Mira zavolal umělecký ředitel – říkejme mu Maxim. Nevěděl jsem, co se děje za zavřenými dveřmi, ale když se otevřely, Mira v slzách běžela na záchod. Chtěl jsem ji následovat, ale pak jsem slyšel, jak mě Maxim volá.“To je špatné znamení,“ pomyslel jsem si. „Zřejmě nás nevezmou.“ Ano, z nějakého důvodu jsem „nás“ vnímal jako jeden pracovní celek!Všechno však dopadlo úplně jinak: umělecký ředitel mě pochválil a řekl, že se mu líbilo, jak rychle jsem úkoly pochopil a jak dobře jsem je během tří měsíců splnil. Kancelář měla jedno volné místo pro junior designéra. Zeptal se, jestli ho chci zaměstnat.Byl jsem šokován. Nebylo mi jasné, co se s Mirou přesně stalo, ale zjevně ji nevzali. Můj souhlas byl v tu chvíli vnímán, jako bych chtěl svého přítele zradit. Požádal jsem o čas na rozmyšlenou.Maxim přikývl a řekl, že mám pár dní na rozhodnutí. A pak najednou dodal: „Jsi úžasný! Neposlouchejte ostatní – ty, kteří vás srazí dolů. Více sebevědomí!Vyšel jsem z kanceláře a šel, ach-tak-pomalu, na své místo, protože jsem nevěděl, co teď řeknu Mire.“Uh, byla mi nabídnuta práce,“ řekl jsem. „Gratuluji,“ bylo vše, co jsem od Miry slyšel. Ten den se rozhodla jít domů sama.

„Jen jsem si nevšiml, že by mě to mohlo naštvat?“

Probral jsem tuto situaci se svou sestrou a řekl jsem, že nevím, jestli mám souhlasit s novou prací. Odpověděla: „Co to děláš? Jde o obchod a váš vztah by zde neměl hrát roli. Souhlas, samozřejmě! Jsem si jistý, že pokud je to skutečná přítelkyně, pochopí to.“A zdálo se, že Mira pochopila. Pak ale nastala nepříjemná situace. Se vzájemnými přáteli jsme seděli v kavárně a někdo navrhl, abychom pozvedli sklenici do mé nové pozice. Všichni jsme pili a pak Mira najednou řekla: „Tak co, Maxim tě ještě nepozval na kávu?“Málem jsem se udusil: „Proč musel volat?“ „Studna! – řekla Mira sebevědomě. „Sledoval tě od samého začátku.“ Jako by tě nenajal!“Někteří z přátel se zachichotali, jiní sklopili oči. Cítil jsem se, jako bych byl politý nedbalostí – jako bych dostal práci v kanceláři kvůli svým krásným očím.V tu chvíli jsem se tomu nějak trapně zasmál, ale nic proti tomu neřekl a rozhodl jsem se probrat tuto situaci s Mirou samotnou. Nejspíš si jen nemyslela, že by mě to bolelo.Tím to ale neskončilo. Mira mě dál dráždila. Jednou jsem například přišel na univerzitu v nových šatech a ona veřejně řekla: „Ach, v tomhle jsem chodila po vesnici a plela babiččinu zahradu.“ A znovu – možná si jen nevšimla, že mě to může rozrušit?

„Myslel jsem si, že tím, že jsem naštvaný na svého přítele, jsem špatný.“

O pár měsíců později moje babička vážně onemocněla. Byl jsem na ni velmi navázaný a bál jsem se o její zdraví. Chtěl jsem, aby mě Mira v tu chvíli podpořil. Jednou jsem se s ní podělil o svůj strach. Tuto situaci ale nijak zvlášť nekomentovala a nakonec se vše změnilo v diskusi o jejích problémech.Když moje babička zemřela, dostal jsem se do deprese. Sestra mi poradila, abych šel k psychoterapeutovi. Nejprve jsme na sezeních probírali rodinné vztahy a moji novou práci. A pak specialista navrhl, abychom si promluvili o přátelích. To mě vyděsilo: co když i tady budou nějaké problémy? Řekl jsem, že mám jednoho nejlepšího přítele.Postupně jsem začala s psycholožkou sdílet různé situace související s Mirou. Pokaždé, když jsem něco řekl, v krku se mi objevil knedlík. Myslela jsem si, že tím, že jsem naštvaná na svého přítele, jsem špatná, a tak jsem se pokaždé omluvila terapeutovi za „své sobectví“.Psychoterapeut mi však nenadával, ale pomohl mi pochopit, proč mohu tyto emoce prožívat. Postupně jsme zjistili, že se musím naučit budovat osobní hranice.

„Fámy mají tendenci se transformovat“

Myslím, že bychom měli šanci zlepšit náš vztah, nebýt jedné situace. Jednoho dne jsem měl okno mezi páry a rozhodl jsem se jít do kavárny. Kamarádka – moje spolužačka – mě dohnala a řekla, že si chce popovídat.Překvapilo mě to, ale souhlasil jsem. Sedli jsme si ke stolu a ona se zeptala, kde je Mira. „Je nemocná,“ odpověděl jsem. Přítel přikývl. „Nechci být neopodstatněná a vstoupit mezi vás,“ řekla. „Ale říká o tobě divné věci.“ Jako byste spali o místo v kanceláři a vaši rodiče dali úplatek, abyste pak složili zkoušku z obchodní analýzy.“Bylo to velmi zvláštní! Nevěděl jsem, jak reagovat. A abych byl upřímný, bylo těžké uvěřit slovům spolužáka. Dodala: „Myslela jsem, že i kdyby mluvila pravdu, nechtěli byste, aby o tom někdo diskutoval. I když se mi zdá, že je to lež.“Samozřejmě je to lež! Zdálo se, že tohle všechno vůbec není o mně a mém příteli, ale o nějakých dalších lidech. Na druhou stranu, proč by spolužák lhal? Rozhodl jsem se promluvit s Mirou, abych pochopil, že to všechno byla nějaká chyba a lidé ji špatně pochopili. Koneckonců, pověsti mají tendenci se transformovat.Tuto situaci jsem však předem probrala s psychologem. Předpovídali jsme různé možnosti, jak by náš rozhovor mohl probíhat, a probírali jsme, co bych měl v každém případě udělat.Probírali jsme i to, že možná budeme muset náš vztah s Mirou alespoň na chvíli ukončit. Ale myslel jsem si, že je nepravděpodobné, že k tomu dojde.

„Na tango jsou potřeba dva“

Když jsem jí řekl, co jsem se naučil, nic nepopřela: „Chceš říct, že to není pravda?“ Byl jsem dokonce zmaten: „Víš, že ne.“ Požádal jsem ji, aby vysvětlila, co se děje s naším vztahem.A pak to začalo. Teď si říkám: možná by bylo lepší se neptat. Mira říkala, že už ji nebaví mě tahat s sebou, že jsem sobecký, že mám „Petrohradské privilegia“ (rodiče hrdinky jsou rodilí Petrohradci – pozn. red.), že svému příteli závidím a opakuji po její všechno, na co přijde!Na otázku, co přesně po ní opakuji, jsem dostal brilantní odpověď: „Ano, stejný design!“ Nicméně jsem to dělal už od střední školy, takže… No, já to skoro nedělal, protože jsem věděl: na univerzitě potkám Mira, který miluje design, takže by se mi to taky líbilo.Obecně mi všechny její dohady připadaly tak absurdní! A v tu chvíli jsem si dokonce pomyslel: „Možná o mně opravdu může šířit fámy?“Připadá mi důležité zde říci, že nejsem bílý a chlupatý zajíček. Všechno, co říkám, je moje paměť. A naše paměť má tendenci překrucovat skutečnou historii. Proto jsem se možná také zachoval nesprávně. Zvlášť v tu chvíli, kdy jsem byl ve stavu vášně.Kromě toho možná Mira skutečně věřila všemu, co řekla. Problém byl v tom, že neviděla celý obrázek. Jak se říká, na tango jsou potřeba dva: komunikační problémy byly na obou stranách. Zde tedy nesváhám vinu za rozpad vztahů pouze na Mira.Ať je to jak chce, nikdy jsem nedostal odpověď na svou otázku, zda je pravda, že o mně šíří fámy. Ale myslím, že už mi to bylo jedno.Řekl jsem: „Nemyslel jsem si, že k tomu dojde. Ale nevidím jiné východisko. Ještě před dnešním setkáním jsem si myslel, že bychom měli přestat komunikovat. Působí na mě destruktivně. Bude pro mě těžší vyrovnat se s depresí, pokud budeme pokračovat v komunikaci.“Mira si držela tvář a řekla: „Myslím, že je to dobrý nápad.“ Možná ji tehdy hnala pýcha. Možná nechtěla vztah ukončit. Nevím.Téměř po roce mi napsala a omluvila se za své chování. Řekla, že se tehdy chovala špatně a neuvědomila si, že mi ubližuje. A pokud s ní budu chtít nadále komunikovat, bude ráda.Ale já nechtěl. Když jsme přestali komunikovat s Mirou, cítil jsem se lépe.Zpočátku jsem měl pocit, že se potřebuji naučit znovu žít: najít si přátele, spoléhat se jen sám na sebe, naučit se vysvětlovat, jak s vámi můžete komunikovat a jak ne. Od té doby jsem se stal sebevědomějším – uvědomil jsem si, že Miriny neopatrné komentáře nebyly vůbec pravdivé.Nyní již pracuji jako senior designér, mám několik blízkých přátel a stabilní vztah s mladým mužem. Jsem spokojený s tím, jak se můj život ubírá. To neznamená, že nelituji toho, že jsem přerušil přátelství s Mirou. Oceňuji dobré věci, které se v našem vztahu staly. Ale poté, co jste se jednou spálili, už to nechcete absolvovat znovu. Prozatím jsem se rozhodl, že se s ní nebudu stýkat.

„Doufám, že moje rada pomůže.“

Když jsme s Mirou přestali komunikovat, týden jsem každý den plakala. Pomohla komunikace s psycholožkou a sestrou – díky nim jsem přežila. Pokud se někdo ocitne ve stejné situaci, doufám, že moje rada pomůže.Pokud se rozhodnete s někým přestat kamarádit, měli byste mu to říct osobně, ne ve zprávě. To bude více respektovat osobu a vaše minulé spojení. Čas uplyne a vy si za toto rozhodnutí poděkujete.Než přijdete na schůzku na rozloučenou, připravte si seznam problémů, které vás k tomuto rozhodnutí vedly. Mluvte o nich v klidu a nesnažte se být osobní: vaším úkolem není toho člověka „ukončit“, ale jednoduše mu vysvětlit, proč jste se rozhodli přestat komunikovat.Zpočátku to bude bolestivé a smutné. Abyste se vyhnuli dalšímu traumatizaci, zkuste ze svého života vyřadit upomínky na bývalého přítele: zrušte jeho sledování na sociálních sítích a požádejte své přátele, aby vás dva nezvali na valné hromady – alespoň prozatím.Pokud si chcete s člověkem znovu napsat, zamyslete se nad tím, proč jste s ním přerušili přátelství. Chcete se k těmto emocím znovu vrátit?To, že jste si nedokázali vybudovat blízké přátelství s jednou osobou, neznamená, že byste to neměli zkoušet s ostatními. Na světě je mnoho lidí, se kterými si můžete vybudovat pevné vztahy. Možná pro vás bude zpočátku těžké se jim otevřít, ale nakonec se budete cítit připraveni vpustit je do svého světa. Noví dobří lidé vám pomohou znovu věřit v přátelství.