Většina rodičů si myslí, že by děti měly být čas od času potrestány. Domnívají se, že je to důležitá součást výchovného procesu. Ne všichni dospělí si však uvědomují rozdíl mezi trestem a ponižováním – a tedy násilím. Pochopit tuto problematiku nám pomohla Irina Mlodiková, dětská psychoterapeutka.
Ignorování – nejkrutější trest pro dítě, obrázek č. 1 – Jaký druh trestu se mění v násilí? Jak pochopit, kde je hranice mezi správným, užitečným trestem a nebezpečným, traumatizujícím?
Irina Mlodik: Existují dva druhy trestů. První je, když se dítě skutečně dopustí nějakého hmatatelného přestupku. V tomto případě je důležité nést odpovědnost. Je to jako u dospělých. Když přece porušíme zákon, budeme také potrestáni. A dítě by mělo pochopit: bude muset nést odpovědnost za to, že někomu způsobilo škodu, napravit to, co zničilo, rozbilo. To je normální.
Ale často rodiče trestají dítě jen z jediného důvodu – z vlastní bezmoci. Koneckonců, pokud mají matka a otec autoritu, mohou dítěti říct „přestaň, už to nedělej“, aby nemuseli trestat. Podle mého názoru je trestání málokdy nutné. Děti si samy uvědomují, kdy udělaly špatný skutek, a musí se za něj zodpovídat. A často samy říkají: „Odpusť mi“.
– Stává se, že rodiče dítě nebijí z pocitu bezmoci – je to jejich způsob, jak udržet v domácnosti pořádek, jak demonstrovat svou moc.
I. M.: S největší pravděpodobností byli v dětství také biti. A model „výchovy“ získaný od svých rodičů přenášejí na vlastní děti. Mohou si myslet, že je to způsob, jak projevovat lásku a péči.
– Pokud je v rodině zvykem trestat řemenem a toto pravidlo je dítěti známo, lze bičování považovat za násilí?
I.M.: Jaký je rozdíl mezi rodičovským vlivem a násilím? Spočívá v tom, že dítě může rozhodnutí rodiče napadnout. Může se rozplakat. A rodič jeho pocity přijme. Tam, kde je dítěti upírán strach, bolest, zkušenost, tam přichází na řadu násilí. Jedním z jeho projevů je ponižování dítěte. To, co dělají mnozí rodiče, se u nás bohužel za násilí ani nepovažuje.
Ale co je to ponižování? Je to „upírám ti důstojnost, ponižuji tě a v tu chvíli přestáváš být lidskou bytostí“.
– Typický příklad: na nádraží nebo v obchodním domě začne být dítě mrzuté a matka mu veřejně vysvětlí, jak je špatné.
I.M.: Ano. To dítěti způsobí strašnou ostudu, často mnohem větší než jeho přestupek. A matka to dělá nejčastěji z bezmoci. Protože nebyla schopna dítěti stanovit normální hranici, rázně ho odmítnout, nemá dostatečnou autoritu, aby ji poslechlo. Její křik, pohlavky a facky jsou známkou toho, že rodič svou roli nezvládá.
– Před několika lety na naši žádost provedlo Centrum Levada rozsáhlý průzkum na toto téma. Většina rodičů (87 %) se domnívá, že je vhodné děti čas od času potrestat, zatímco 75 % rodičů se k tělesným trestům stále uchyluje. Jaká jsou jejich nebezpečí?
I. M.: Takové statistiky mě děsí. Známá jsou i další čísla: jen v roce 2014 zemřelo v důsledku domácího násilí 14 000 žen a 2 500 dětí. To je vlastně počet úmrtí sovětských vojáků během deseti let afghánské války. Už nebereme ty, kteří skončili v nemocnici, kteří přežili.
Čísla vlastně říkají: je pro nás kulturní normou, že se navzájem bijeme. V záchvatu vzteku se nesmíme zastavit a zabít ženu, dítě, někoho jiného. Je to ohromující.
Proč je rodičovské násilí tak nebezpečné? Protože domov je místo, kde se chceme cítit co nejbezpečněji. Rodiče jsou lidé, kterým chceme co nejvíce důvěřovat. Děti jsou tvorové, kteří jsou co nejvíce bezbranní.
A když dítě uhodíme, zničíme jeho pocit životní opory, samotnou představu bezpečí. Jako bychom mu říkali: „Blízkost je místo, kde můžeš být udeřen a ponížen. To je to, co je blízkost.“
A on pak v dospělosti tento styl chování reprodukuje ve vztazích s partnery. Nevědomky používá jednu ze dvou strategií: buď se bojí, nebo druhého bije. A stává se buď obětí, nebo násilníkem.
Mnoho dětí, které byly zneužívány svými rodiči, se stává pravidelnými návštěvníky psychologů.
– Existuje studie, podle níž tělesné tresty nejen přispívají k růstu agrese u těchto dětí, ale také zpomalují jejich intelektuální vývoj.
I.M.: Samozřejmě. A dokonce vám mohu říct proč. U dítěte, které je bito nebo ponižováno, přerůstá strach v afekt. A když jsme v afektu, začneme špatně myslet. Veškerá fyziologie je zaměřena na útěk nebo schovávání se, ne na přemýšlení. Říkám to konkrétně pro rodiče, kterým záleží na intelektuálním rozvoji jejich dětí.
– Existují i méně zjevné typy zneužívání. Nemluvím teď o situaci, kdy otec nebo matka dokáží v zápětí dát dítěti facku a pak vychladnout a omluvit se – toho si rodiče dokáží všimnout a analyzovat to.
I. M.: To mimochodem nebude násilí, protože rodič svou omluvou dítěti říká: opravdu jsi mě rozzlobil, ale zvolil jsem špatnou formu, neměl jsem tě plácnout. Přehnal jsem to. V tu chvíli se dítěti vrátí důstojnost a dokáže se se situací nějak vyrovnat.
Samozřejmě by bylo lepší neplácat vůbec. Ale pokud jste plácli a omluvili se, je to mnohem humánnější než myslet si, že je třeba udeřit, aby dotyčný vyrostl, kvůli prevenci.
– A ignorování? Někteří rodiče, kteří si nemohou dovolit fyzickou agresi, považují za účinný způsob trestu bojkot. Který může trvat od několika hodin až po několik týdnů. Přestanou si dítěte všímat a dávají mu najevo, jak jsou zklamaní. Považujete to za násilí?
IM: Je to velmi škodlivý způsob reakce na chování dítěte. Technicky to asi nelze nazvat násilím. Protože v tu chvíli nejsou porušeny hranice dítěte.
Ale uvědomme si, co je to ignorování. Vysílá dítěti: pokud mě neposlechneš, přeruším s tebou spojení. Neexistuješ pro mě. To je konec, jsi sám, opouštím tě.
A pokud je dítěti 3 nebo 5 let, je naprosto nemožné to vydržet. Děti okamžitě přiběhnou a řeknou: „Mami, promiň. Nemohou snést to přerušené spojení, pocit, že byly zrušeny, zničeny. Potíž je v tom, že matka si v tu chvíli myslí, že má pravdu, že je tak dobrá. Protože nekřičí, nehysterčí, nedopouští se otevřeného násilí. A ani si neuvědomuje, jaké následky v duši dítěte způsobuje. Způsobuje mu obrovskou úzkost a strach, že ho pro něj významná osoba náhle opustí.
– Existuje ještě jedna forma trestu, o jejíž účinnosti se vedou diskuse. Mám na mysli time-out, kdy rodiče nechávají dítě o samotě. Například v oddělené místnosti. A dají mu možnost přemýšlet o tom, co udělalo. Někteří psychologové to doporučují. Je to také ignorování, nebo je to jiná, neškodná metoda?
I. M.: Zde neexistuje jednoznačná odpověď. Myslím, že time-out je pro rodiče potřebnější. Pokud se něco stane, je to v první řadě rodič, kterého se to, co se stalo, dotkne.
– Takže je to způsob, jak dítě ochránit před jeho hněvem.
I.M.: A nejlepší způsob je říct: „Víš, já se na tebe teď hodně zlobím, prostě tě nevidím. Proč teď nejdeš na 15 minut do svého pokoje, abych se mohla uklidnit, a pak si spolu promluvíme.“ A pak se vrátí do svého pokoje.
To neznamená, že je pouto přerušeno. Rodič vysvětlí, že se potřebuje vypořádat se svými pocity, určí konkrétní čas a slíbí, že si promluví. Někdy to pomůže.
Když má však dítě záchvat vzteku, není vhodné nechávat je dlouho o samotě. Již malé děti mají špatnou seberegulaci. Potřebují dospělého, který je obejme, utěší. Proto by si rodiče, kteří potřebují přijít k sobě, měli vzít co nejkratší time-out. A dát to jasně najevo.
– Kdy se dítě může začít bránit násilí? Dá se to naučit?
I. M.: V první řadě se musíme k dítěti chovat s respektem. A pak, když někdo jiný poníží jeho důstojnost, se dítě přinejmenším podiví. Řekne nám, že učitel udělal nebo řekl něco špatného. A my mu pak vysvětlíme: „Nikdo nemá právo tě plácnout, nadávat ti a ponižovat tě. Zítra si s ní promluvím.“
Pokud se někdo v rodině takto chová, můžeme my matky dítě také utěšit, uklidnit. Můžeme říct, že tatínek má v podstatě pravdu, ale formálně neměl právo to říct. A pak jdeme za manželem a mluvíme o tom, jak dítěti ještě nastavit hranice, aniž bychom je překročily.
Zvláštní příběh je, pokud otec pravidelně bije a týrá a nemá výčitky svědomí. Tady je pro ženu těžké znovu a znovu vysvětlovat, že to není dovoleno. Taková rodina nevychovává důstojného člověka, ale oběť nebo agresora, který bude toto chování v budoucnu opakovat.
– Jak by měl reagovat přihlížející zneužívání dětí? Zasáhnout, nebo projít kolem?
I.M.: To je velmi těžká otázka. Pokud vidíme dospělého, který bije dítě, máme právo k němu přistoupit a říci: „Podívejte, my zakazujeme násilí na dětech. Podle článku 65 zákona o rodině nemají rodiče právo poškozovat fyzické a duševní zdraví dětí. Porušuješ zákon, přestaň, nebo zavolám policistu.“ V takovém případě je třeba, abyste se na nás obrátili s žádostí o pomoc. Možná to někoho zastaví.
Ale pokud rodič v afektu křičí na dítě, těžko zasáhne, neviděli jsme pozadí skandálu. Pokáráme a ustoupíme. A rodič ze studu, že byl přistižen při nepěkné formě, se na dítě třeba vyřítí ještě víc. V každém případě však musíme být informováni a odvolávat se na zákon, který násilí zakazuje.
– Pomáhá psychoterapie vyrovnat se s negativním dopadem, který má zneužívání dítěte na celý jeho dospělý život?
V terapii je to možné. Stále častěji za mnou přicházejí rodiče a říkají: „Byl jsem bit a teď biju své dítě; pomozte mi zbavit se tohoto vzorce chování, chci s tím přestat“. Nestane se to rychle. Aby se dospělý z tohoto pouta osvobodil, musí svůj příběh z dětství znovu prožít, přehodnotit ho. Poté je pro něj snazší odolat jak svým vlastním afektům, tak afektům svého dítěte. A přestane si tuto strašlivou štafetu předávat z generace na generaci.
