Jednoho dne, po návratu domů z práce, jsem ve dveřích potkal našeho syna, kterému byly tři a půl roku. Celý zářil.
– Tati, já jsem pracovitý, – řekl.
Od manželky jsem se dozvěděl, že jakmile byla vyrušená, vyprázdnil pětilitr džbán s vodou z lednice, většinou ji vyléval na podlahu. Matka potlačila nutkání ho naplácat a klidně se zeptala:
– Brentone, co jsi chtěl dělat?
– Mami, chci pomoct, odpověděl hrdě.
– Co tím myslíš?
– Místo toho jsem umyla nádobí z vás.
A skutečně, na kuchyňském stole bylo rozložené nádobí a chlapec na něj naléval vodu ze džbánu.
– No, proč jste si vzal voda z lednice?
– Nemohl jsem dosáhnout na umyvadlo.
– Ach ano, – matka se rozhlédla.
– Poslouchej, je možné nějak umýt nádobí, abych neudělal močál?Chlapec se zamyslel, ale jeho tvář se náhle rozjasnila.
– V koupelně to zvládnu.
– V koupelně se může nádobí rozbít, řekla matka.
– Ale existuje nápad. Až budeš chtít umýt nádobí, zavolej mi a já ti pomohu postavit stoličku před dřez, abys mohl umýt nádobí.
Dobrý nápad, zvolal šťastně chlapec.
– Co uděláme s touhle louží? zeptala se matka.
„Ano, ano,“ řekl syn zamyšleně. – Potřebujeme tady spoustu papírových ručníků.
Jeho matka mu dala roli papírových ručníků a šla pro hadr.
Když mi moje žena řekla, co se stalo Uvědomil jsem si, jak důležité bylo, že dokázala udělat pauzu mezi podnětem a reakcí. A uspěla, protože myslela na konečný cíl, kterým nebyla čistá podlaha, ale výchova chlapce.
Mamince trvalo deset minut, než dala věci do pořádku. Kdyby reagovala pasivně, úklid mohl trvat stejně deset minut, ale rozdíl by byl v tom, že když mě potkal ve dveřích, Brenton by se nepopsal jako „pracovitý“, ale jako „špatný“ chlapec.
