Lidský mozek je přece úžasná věc. Moderní vědci tvrdí, že jeho schopnosti stále nejsou zcela pochopeny. A každým dnem mají více a více nevyřešených otázek. Ale i těch několik málo faktů o mozku, které již známe, je ohromujících.
Orwellův paradox
George Orwell studoval, jak jazyk ovlivňuje naše myšlení. V jeho románu 1984 měla ta nejstrašnější místa krásná jména, například „ministerstvo lásky“ nebo „tábor radosti“. To vedlo postavy knihy k přesvědčení, že nechutné věci jsou ve skutečnosti krásné. A jazyk, v němž všechny pojmy znamenaly přesný opak, se nazýval newspeak.
Na první pohled se zdá, že se to může stát jen v dystopickém románu, ale Orwell varoval, že velmi brzy začneme tento jazyk sami aktivně používat. A skutečně se to děje – například když sledujeme reklamy, v nichž je realita přikrášlena efektními a krásnými frázemi. Náš mozek často přijímá informace z jazyka a věří jim, i když jsou ve skutečnosti katastrofálně daleko od pravdy.
Paradox hodnoty
Tento termín se poprvé objevil v ekonomii, ale dnes se stále častěji používá v nejrůznějších oborech.
Zkuste si bez váhání odpovědět na otázku: Co má větší hodnotu – diamant, nebo sklenice vody? Každý člověk vám odpoví, že bezpochyby má mnohem větší hodnotu diamant. Pokud se však zeptáte člověka, který strávil mnoho dní v horké poušti bez života, pravděpodobně vám odpoví, že bez ohledu na to, jakou hodnotu má diamant, je pro něj mnohem cennější voda.
Tento paradox dokazuje, že všechny naše záliby a vášně byly formovány světem kolem nás. To znamená, že všechny naše sny se mohou kdykoli změnit, pokud se například přestěhujeme do jiného města nebo se dostaneme do nového prostředí. Stojí za to se zamyslet: Jste si stoprocentně jisti tím, čeho si vážíte?
Kafkův paradox
V povídce Franze Kafky „Poseidon“ seděl král podmořského světa neustále u svého stolu a prováděl různé výpočty. Byrokratické práce bylo tolik, že se od ní vládce vod nedokázal ani na minutu oprostit, aby mohl skutečně začít řídit své království.
Poseidon samozřejmě mohl úřednickou práci svěřit někomu jinému, ale nevěřil, že by ji někdo jiný zvládl. Tak se stal rukojmím svého vlastního ega, věřil, že je nejchytřejším králem, ale ve skutečnosti jím nebyl.
A teď se zamysleme: Jak často se vzdáváme skutečného života, protože si myslíme, že nikdo nezvládne drobné problémy lépe než my?
Paradox jednomyslnosti
Tento paradox se často připomíná při vyšetřování spletitých zločinů. A zní takto: čím více lidí se jednomyslně shodne na jednom názoru, tím je pravděpodobnější, že tento názor je nesprávný.
Faktem je, že takto funguje náš mozek: neustále nevědomky souhlasíme s názorem většiny lidí. Řekněme, že přijdete k identifikaci zločince a jste si stoprocentně jisti, že víte, který z podezřelých zločin skutečně spáchal. Všichni ostatní svědci však okamžitě ukazují na druhou osobu. S největší pravděpodobností s nimi v tomto případě budete nejen souhlasit, ale budete si naprosto jisti, že postupujete správně. Dav se přece nemůže mýlit.
Platónův paradox
Filozof Platón přišel s tímto podobenstvím, aby ukázal, jak hloupí a nevědomí mohou lidé být a jak obtížné je to napravit.
Představte si vězně, kteří od narození žijí v temné jeskyni. Jediné, co vidí, jsou stíny objevující se na stěnách jeskyně. Všem temným postavám dávají jména. „Strom“ říkají stínu stromu, „pes“ stínu psa.
Když se jednoho dne vězni ocitnou venku a uvidí skutečný strom a skutečného psa, nikdy neuvěří, že ty podivné věci jsou skutečně strom a pes. Vězni jsou tak navždy rukojmími svých vlastních životních zkušeností.
