Jsem stále více přesvědčen, že v lidech žije nějaký nevysvětlitelný gen, který ovlivňuje jejich chování bez ohledu na jejich bohatství a postavení. Pozoruji sebe a své známé a vidím, že žádný objem peněz ani postavení z nás tento příznak hromadění peněz nevytluče.
Gen, který nás nutí rozřezávat tuby s krémem na ruce a vytahovat zbytky ze dna.
Gen, který nás nutí nakupovat tuny nepotřebných věcí jen proto, že jsou „ve slevě“ a „přijdu později a už nebudou“.
Gen, který nás vede k tomu, že jíme z talířů s odštípnutými okraji nebo dokonce prasklinami, zatímco ve skříni se vrší hromady nových porcelánových talířů se stříbrnou obložkou ze svatební výbavy, které jsme dostali před 20-30 lety. Jsou úplně nové, protože byly použity jen asi pětkrát: na výročí svatby, manželčiny třicáté narozeniny, manželovy čtyřicáté narozeniny, křtiny dítěte a jen jednou pro vzácné hosty.
Pro ostatní, méně významné hosty je tu ještě jedna sada, která je také schovaná v mezipatře. Je velmi zvláštní, protože obsahuje šest stejných předmětů a okraje nejsou odštípnuté. Zdědili jsme ji po mé babičce, která si ji také celý život schovávala pro zvláštní příležitosti. Je ovšem už z módy, a proto se na přehlídky nehodí, a do antikvariátů se dodávat nedá – takové soupravy jsou v každém domě po celé zemi… A vyhodit je je škoda, jak víte. Kdo by vyhazoval věci, které by mohly být ještě užitečné?
Vzpomínám si, že když jsem se přestěhovala do Dánska, šokovalo mě, že Dánové ani nemrknou a vyhazují zbytky jídla z talířů a jen zbytky třeba chleba nebo párků, které podle jejich názoru ležely na stole při snídani nebo obědě příliš dlouho. I přes veškerou jejich šetrnost a sklon k úsporám jsme je v tomto předčili.
Pod vlivem tohoto genu chudoby máme tendenci hromadit nejrůznější harampádí. Šaty, do kterých jsme se už patnáct let nevešli. Parfém s nepříjemným zápachem (kdo ho nemá? Byl to dárek). Starý, obnošený župan: ještě nemá díry, takže se dá nosit, a to, že ztratil barvu, je nepodstatné, ale je můj… Mezitím mohou být ve skříni dva zbrusu nové župany, ale tenhle vypadá pořád slušně. Nechci je vyhodit.
Boty, které jsem si koupila na zahraničním internetu a které mi neseděly a teď tam stojí a doufají, že jednoho dne se noha jejich nové majitelky zázračně zmenší a trochu zúží.
Starý kufr s rozbitým kolečkem. Děravá žehlička, roztřepená a věčně umazaná pánev. Opravdu, nevyhazujte to, že ne? A zajímavé je, že mám peníze na nový parfém a novou krásnou pánev a žehličku. Ale gen chudoby sedí a našeptává, že „se to bude hodit a je to ještě dobré, a najednou je tu kolik peněz se vyplatilo“.
Krutý žert si z nás dělají i zablokované všední dny našich pradědečků. Nejenže hromadíme potraviny, ale také pečlivě vykrajujeme hnědou část shnilého jablka a jíme ho, jako by se nic nestalo, ačkoli můžeme mít jablek ještě celý sklep. Co s tím?! Nemůžeme je přece vyhodit, ne?
Loni v létě jsem byl u babičky na dače v Brjansku. Babička mezi řečmi o tom, jak letos není místo na rajčata, nonšalantně vyřízla… shnilé rajče, které se mělo použít na salát. A mezitím… Ano, poblíž byl kbelík zralých a čerstvých rajčat. Mimochodem, právě od té chvíle se mi v hlavě zrodila myšlenka genu chudoby. Protože moje babička nepotřebuje šetřit ani penězi, ani rajčaty. Má důchod, úspory a dobře situované děti, které se starají o to, aby nic nepotřebovala. Ale brání jí to v tom?
To je ale babička. Babička přežila druhou světovou válku, to je pochopitelné. Ale když jsem ji pozorovala, jak pečlivě vyřezává hnědou hnilobu z rajčete, najednou jsem si uvědomila, že totéž dělám doma, v bohatém a dobře živeném Dánsku.
Nedávno jsem si uvědomila, že brzy nebudu mít kam dát věci, které jsem si koupila, a pustila jsem se do vyklízení svého domu. Systematicky jsem vynášela do středu místnosti všechny věci stejného typu: kosmetiku, čaje, zásoby proviantu, a propadala jsem tichému šoku:
Kde se to všechno vzalo? Kde jsem všechny ty věci vzala?
Desítky krémů na ruce, zubních past, tělových krémů, pleťových vod a tonik, šamponů…
Hory čajů, z nichž některé jsou odhadem šest nebo dokonce dvanáct let staré.
A tady jsou fazole, které jsem koupila před třemi lety.
Kosmetiky je tolik, že nebýt data spotřeby, pravděpodobně by mi vystačila nejméně na 5 let.
Z nějakého důvodu skupujeme všechno, co se dá víceméně skladovat. Samozřejmě se dá předpokládat, že to hromadění v nás je důsledek moderního stresu. Vždyť během stresu se nám zvyšuje hladina hormonu kortizolu, který nám příroda původně nadělila, abychom přežili války, hladomory a povodně.
Ale u Dánů, mezi nimiž žiji, takové sbírání nepozoruji. Naopak, mají k věcem velmi uvolněný přístup a v jejich domovech vládne minimalismus. I když diagnóza stresu je v Dánsku stále častější. Stres tam je, ale hromadění ne. Proto si myslím, že v naší postsovětské DNA je něco tak zakořeněného, že bude nejspíš trvat generace, než to beze stopy vymizí.
Všechen ten život „na skladě“, schovaný pro nějakou nepochopitelnou světlou budoucnost. Ubrus, souprava, šaty… Život, který už vlastně existuje, jen tomu naše podvědomí odmítá uvěřit. Bojíme se žít přítomností.
Odmítáme uvěřit, že… Že už máme blahobyt a stabilitu a že slevy jsou něco, co se děje ve všech obchodech bez výjimky alespoň jednou za měsíc. že roky letí a lahodný čaj se kazí na vzdáleném regálu.
Že zatímco my dokrajujeme shnilá rajčata, zrají ta zralá a chutná. že zatímco hromadíme všechno „pro případ atomové války“, dáváme si tím najevo, že budoucnost je nebezpečná.
Tím, že hromadíme, se připravujeme o nějakou prchavou radost ze života. Chcete-li, krademe něco sami sobě. Takže geny jsou geny, ale já se hodlám vědomě změnit. Výměnou návyků, zákazem kupování toho, co už máme, vědomým konzumem a používáním slavnostních souprav a ubrusů. A pak, vidíte, se něco v životě změní k lepšímu a moje děti, které vyrostly v dobře živené době, se nestanou přenašeči a nebudou se bát života.
