Je pochvala pro děti užitečná?

Mnoho lidí si dnes myslí, že když budete děti příliš chválit, stanou se z nich příšery. Ale v této věci není vše zdaleka tak jednoduché. Říká se, že vlídné slovo i kočku potěší, takže je zřejmé, že pochvala je vždy vítaná. Jak ale dítě správně chválit, aby z něj nevyrostl narcis? A existují vůbec nějaká pravidla? Artgorizont zveřejňuje překlad článku bývalé redaktorky časopisu Psychology Today Carleen Florové.

Před šesti měsíci jsem se synem odjela do Jižní Karolíny navštívit své rodiče. Jednoho večera jsem umyl několik talířů, načež můj otec zvolal: „Dobrý den!“ Byl to běžný vtip o mně. Říkával jsem synovi „výborně“, když snědl hrst borůvek nebo když se mu podařilo stáhnout si ponožku z nohy. Tehdy mu byl rok a půl.

Samozřejmě jsem znala tradiční moudrost. Generace Y trpí narcismem a nedokáže žít bez pochvaly a povzbuzování kvůli rodičům, kteří je nazývali mladými Picassy a Einsteiny. Ale já své dítě chválím často a nestydím se za to. S hrdostí si všímám, jak je nadané, když tluče do svých mini bubínků nebo kreslí po zdech. Chci svému dítěti vyjádřit upřímný obdiv a lásku, když sleduji, jak dělá malé krůčky vpřed. Rodiče, kteří kvůli tomu obracejí oči v sloup, mě nezastaví.

Co vlastně víme o chvále? Antropoložka Gwen Dewarová na svých webových stránkách Parenting Science nabízí několik výzkumů a rad pro lidi, jako jsem já. Když děti chválíme spíše za jejich schopnosti než za jejich snahu, začnou vnímat talent a inteligenci jako samozřejmost, nikoli jako dovednosti, které je třeba u nich rozvíjet a učit se je. Neupřímná chvála ukazuje, že rodiče svému dítěti nerozumí. A pochvala vyjádřená jedinou větou: „Výborně!“ je méně účinná než pochvaly a poznámky, které zdůrazňují, co přesně dítě udělalo dobře.

„Přílišná pochvala („Výborně!“) může způsobit, že si dítě bude myslet, že vaše nároky jsou příliš vysoké, a bude se bát, že je nesplní,“ říkají psychologové Jennifer Henderlong Corpusová z Reed College a Mark Lepper ze Stanfordu. Pokud budete děti chválit za cokoli triviálního, budou vás podezřívat z demence („Copak nevíš, jak je to snadné?“). Nebo si budou myslet, že je máte za mentálně retardované. Obzvlášť zajímavý fakt: pokud budete děti přehnaně chválit za něco, co je baví, bude to mít opačný účinek. Dítě nebudete inspirovat, ale spíše ho připravíte o motivaci.

Psycholog Jim Taylor z univerzity v San Francisku aktivně tvrdí, že chválit děti není nutné: „‚Dobrá práce‘?“. To je líná chvála, je nesmyslná a škodlivá. Lepší je říct: „Dobrý pokus!“. Protože v tomto případě zdůrazňujete činnost, která vedla k dobrému výsledku. Děti opravdu nepotřebují, aby jim někdo říkal „Výborně!“, když se jim něco podaří. Je to prostě dostatečně zřejmé. A malé děti nepotřebují být chváleny vůbec.“

Ale je to skutečně pravda? Prvním opomenutím v tomto ostrém argumentu proti chvále je skutečnost, že chvála má na děti různého věku různé účinky. Například Paul Hastings z Kalifornské univerzity v Davisu ve své studii z roku 2007 prokázal, že děti, které byly v předškolním věku chváleny za dobré chování, měly lepší sociální dovednosti. To je v rozporu s Taylorovým přesvědčením, že předškolní děti by neměly být chváleny vůbec.

Jiná studie z roku 1997, kterou vedla Sue Kelleyová z Lycoming College (Pensylvánie), zkoumala chování dvouletých dětí během experimentu. Pokud je matka v laboratoři povzbuzovala k samostatnosti, chovaly se po roce v experimentálních podmínkách samostatněji než ty, které v první studii chváleny nebyly.

Pokud jde o nepřiměřenou pochvalu, Ellen Winnerová a její kolegové z Boston College provedli studii a zjistili, že malé děti (do 7 let) nejsou schopny tušit neupřímnost v intonaci rodičů, chybí jim citlivost. To znamená, že nebudou mít problém s příliš vysokými nároky, jako je tomu u starších dětí.

Druhé opomenutí v argumentu proti chválení je hůře odhalitelné. Studie z roku 2014 vedená psychologem Eddiem Brummelmanem z Utrechtské univerzity v Nizozemsku naznačuje, že nadměrná chvála („To je neuvěřitelně krásné!“ vs. „To je hezké!“) může být skutečně škodlivá pro děti s nízkým sebevědomím, ale užitečná pro děti s vysokým sebevědomím.

Autoři nejprve potvrdili teorii, že rodiče častěji přehnaně chválí děti s nízkým sebevědomím než děti s vysokým sebevědomím. Poté děti ve věku 8 až 12 let zavedli do muzea výtvarného umění. U všech subjektů bylo předem stanoveno sebehodnocení. Děti byly požádány, aby nakreslily obrázky, které pak kritizoval imaginární „profesionální umělec“. Na závěr byly dotázány, zda chtějí při druhém pokusu udělat těžší nebo lehčí úkol. Všechny děti vnímaly nadsazenou pochvalu jako upřímnou bez ohledu na úroveň svého sebevědomí. Podle očekávání si však děti s nízkým sebevědomím po nafouknuté pochvale méně často vybíraly obtížný úkol než děti se stejným sebevědomím, které však byly chváleny mírně.

To dává smysl, protože lidé s vysokým sebevědomím mají tendenci se více snažit prosadit a hledat způsoby, jak prokázat své schopnosti, zatímco lidé s nízkým sebevědomím se bojí selhání a vyhýbají se situacím, které by mohly odhalit jejich slabiny.

To znamená, že mírná pochvala může u dětí s nízkým sebevědomím snížit strach z neúspěchu, a tím je povzbudit, aby zkusily něco nového. Pro děti s vysokým sebevědomím je však taková pochvala nedostatečná a nepovzbudí je k přijímání nových výzev.

Jak ale poznáte, zda má dítě vysoké, nebo nízké sebevědomí? Samozřejmě netuším, jak se vnímá můj dvouletý syn. A psychologové píší: „Ačkoli malé děti mají základní představu o tom, co je správné a co špatné, jsou schopny vytvořit a vyjádřit sebeúctu až kolem devátého roku života.“ A to je také důvod, proč si myslíme, že je to správné. Brummellman souhlasí s tím, že nadměrné chválení v raném dětství není nebezpečné, a dokonce je prospěšné, protože děti mají tendenci mít velmi pozitivní očekávání do budoucna. Pokud jsou hodně chváleny, mohou mít pocit, že jsou schopny splnit vysoké nároky, které jsou na ně kladeny, a tak se odvážně pouštějí do nových výzev.

Dobře, takže můj syn má pozitivní očekávání do budoucna, skvělé. Doufám, že v tom bude pokračovat. Na druhou stranu já jsem se svého času vydal jinou cestou. Pokaždé, když jsem ve třídě zvedla ruku, začaly mi hořet tváře. Takže jsem ji nevytáhla nijak zvlášť často. Červenala jsem se i později, když už jsem pracovala, pokud mě šéf přímo oslovil. Jak já bych si přála mít vyšší sebevědomí. Znám lidi, jejichž sebevědomí převyšovalo jejich znalosti a inteligenci, a nemyslím si, že by jim to v životě nějak bránilo. Nedávná studie Jessicy Kennedyové z Wharton School of Business na Pensylvánské univerzitě zjistila, že lidé, kteří projevují sebevědomí, jsou vnímáni jako profesionálové a úspěšnější, i když podávají špatné výkony.

Nejsem vůbec přesvědčen, že příčinou mého nízkého sebevědomí je něco, co udělali nebo naopak neudělali moji rodiče. Proč se tedy tolik bojím, že svému synovi ublížím? Je ovlivňován ostatními dospělými, jinými dětmi a vrstevníky i sám sebou, a to vše se v životě děje neustále. A zde nacházíme třetí chybu v argumentu proti chválení: obavy rodičů z vlastního chování naznačují, že nechápou, že vývoj dítěte ovlivňuje mnoho faktorů. Výchova je obousměrný dynamický proces, který ovlivňuje prostředí a geny jak rodičů, tak dítěte.

Rozsáhlá studie, kterou provedla Ashley Klar se svými kolegy z Michiganské státní univerzity a která byla zveřejněna v roce 2014, prokázala, že geny vysvětlují 23 až 40 % rozptylu tří hlavních typů rodičovského chování: vřelost, kontrola, negativita. Každý typ chování koreluje s následky, jako je antisociální chování, úzkost a zneužívání návykových látek. Zdá se, že vřelost by měla mít dobré důsledky (méně behaviorálních deviací, nižší úroveň úzkosti a deprese, větší připravenost a studijní úspěšnost) a zahrnuje verbální projevy náklonnosti. Výzkumné poznatky však naznačují, že velkou roli v rodičovském chování a v tom, co z dítěte vychází, hrají geny.

Nejpřekvapivější však je, jak vlastnosti samotného dítěte ovlivňují rodičovský styl. Jinými slovy, kromě vlivu genů určuje i samotné dítě, jak se budou rodiče chovat. Jde o složitý řetězec reakcí, v němž se biologie a chování úzce prolínají, a je to individuální pro každou rodinu.

Máme před sebou argument ve prospěch individuálního přístupu. „Musíte se zamyslet nad osobností a nad tím, jaké máte obavy, a pak si vytvořit vlastní styl a strategii výchovy, která bude vyhovovat vám i vašemu dítěti,“ říká Klar. „Pokud se budete snažit dělat něco, co je pro vás jako rodiče nepřirozené, bude to obtížné a frustrující.

O některých věcech víme, že jsou rozhodně dobré nebo rozhodně špatné. Ale uprostřed je stále obrovské množství nedefinovaných kategorií, které je třeba individuálně rozdělit na špatné a dobré.“

Pokud považujete pochvalu za katalyzátor změny k lepšímu, Klahr doporučuje sledovat, jakým způsobem oslavujete pozitivní chování dítěte, a dokonce si zapisovat svá pozorování, abyste zjistili, co funguje a co ne. Přesně o tom píše Dalton Conley, profesor sociologie na New York University, ve své knize Parentology.

Dlouhá léta uplácel své děti sladkostmi, extra časem na videohry a kapesným, aby je přiměl řešit matematické úlohy navíc. Výsledkem bylo, že se jeho dcera ponořila do čtení a literatury a nakonec o matematiku ztratila zájem úplně, zatímco jeho syn naopak čtení opustil a ve volném čase studoval fraktály. To znamená, že stejná pochvala může mít na různé děti naprosto odlišné účinky v závislosti na jejich zájmech, osobnosti, zájmech a osobnosti rodičů a dalších faktorech.

Takže představa, že pochvala nebo její nedostatek může dítěti pomoci k úspěchu v budoucnosti, je přehnaná. Nadměrné chvály se rodiče zjevně nemusí obávat. Jediný způsob, jak batoleti ublížit, je říci „Výborně!“, pokud udělalo něco, co udělat nemělo.

Nyní však budu ve své chvále vybíravější a budu oslavovat právě snahu svého dítěte ušpinit nábytek, nikoli jeho přirozený dar vybrat si k tomu zajímavou barvu pastelek. Budu obdivovat jeho soustředění, když kreslí, a pak ho za to pochválím. Jednoho dne si dítě stejně uvědomí, že nemusí malovat na stěny, i když mu to neřeknete. Pochvalou chci batole citově „vykrmit“ dřív, než ho začne krutý svět „požírat“ kousek po kousku.