S rodiči téměř nemluvím. A se svou starší sestrou. Jediné, co nás spojuje, je tradice vzájemných gratulací k svátkům. Děláme to po telefonu a s příchodem messengerů si ani nemusíme volat – prostě si napíšeme přání a pošleme roztomilá přáníčka. Nemůžu říct, že bych byla nešťastná z toho, že se necítím být spojená se svou rodinou. Jen jsem vyrostla ve studeném domě.
Naše rodina (byli jsme čtyři – máma, táta, sestra a já) neměla nějaké hřejivé rodinné tradice, které jako lepidlo obvykle lepí příbuzné dohromady. V jiných rodinách se například všichni příbuzní sešli na Silvestra. My jsme nikdy nikoho nezvali na návštěvu. Máma říkávala, že příbuzní žijí daleko. Maminka vlastně jen nerada přijímala hosty, prostírala pro ně stůl a myla nádobí.
Neměli jsme žádný rodinný recept, jídlo, které bych si pamatovala jako oblíbené nebo výjimečné. Ke každému svátku se připravovalo úplně stejné jídlo, které se dalo jíst v kterýkoli jiný den, rodiče nepovažovali Olivier za novoroční salát a mohli ho dělat v běžný den. A na stejný Silvestr se každé jídlo vařilo pokaždé jinak, bez tradičních pokrmů.
Téměř nikdy jsme nevečeřeli společně. Každý večeřel sám, když přišel domů: vytáhl, co bylo v ledničce, a nečekal, až se celá rodina vrátí ze směn a z hodin navíc. Večer, pokud se rodiče nehádali, seděl táta u televize, máma s knížkou a my se sestrou jsme dělaly úkoly a syčely na sebe. Žily jsme, jako bychom byly každá sama za sebe, soubor náhodných lidí pod jednou střechou… Když si vzpomenu na své dětství, takhle si ho pamatuji.
Že mám nenormální rodinu, jsem si uvědomila až v dospělosti, když jsem poznala rodinu svého manžela. Byli úplným opakem mé rodiny! A byli doslova protkáni tradicemi.
Tradice začínaly už u dveří. Kdokoli vstoupil do domu, první otázka zněla „čaj, nebo káva?“. Kdokoli! Dokonce i na pošťáka, který přišel doručit dopis. Pokud přišli příbuzní, uvítací hosté už věděli, kolik lžiček kávy a cukru mají dát. Zatímco jste se na chodbě svlékali, v kuchyni už vesele cinkaly lžičky, které se radovaly z vašeho příchodu. Sotva jste vstoupili do kuchyně, byla pro vás pečlivě přitažena židle a vy jste si uvědomili, že jste vítáni.
Tento pocit – že jste vždy vítáni – byl pro mě úžasný a nový… Když jsem si uvědomila, že chci v této rodině zůstat navždy, byly tu tradice spojené jen se mnou: vždy pro mě bylo připraveno pohoštění, které jsem milovala. „Lilečko, tady máš marmeládu – meruňkovou se semínky,“ říkávala mi manželova maminka, podávala mi čaj v „mém“ hrnku a přinášela mi „mé“ bačkory.
Každou sobotu se celá širší rodina scházela u manželových rodičů na koupacím dni. Děvčata se ráno pustila do úklidu, ale tak nějak vesele, s chutí; kluci připravovali dříví, nosili vodu, kontrolovali kebab naložený z večera. Pařili s košťaty, v zimě se nořili do sněhu a po koupeli každému přinesli obrovský hrnek horkého čaje.
A pak, když se celá rodina čistá a spokojená sešla v domě, všichni zasedli ke stolu, kde každou sobotu byli slanečci, cibule, brambory s máslem a koprem, kebab, děti – limonáda, dospělí – něco veselejší…. Soboty se v manželově rodině proměnily v tajemství pohody, tepla a lásky všech, čas rychle utíkal a zároveň zůstával viskózní, teskný, natažený tak, že si člověk mohl zapamatovat každou minutu, každý smích a pohled pro něj důležitých lidí…
A na tchýniných narozeninách se vždycky zpívalo. Byla členkou okresního pěveckého sboru a celý sbor jí vždycky přišel pogratulovat…! Ani nevím, jak popsat Silvestra. Asi to bylo jako deset lázeňských dnů najednou. Vánoční stromeček – jak může být Silvestr bez stromečku? Celá rodina lepila girlandy, házela déšť na vatu u stropu, vystřihovala sněhové vločky do oken, chystala hračky pod stromeček a dárky pro všechny příbuzné.
Dárky jsme vyráběli vlastníma rukama – šály, ponožky, palčáky, držáky na jehly, zástěry… Manželovy sestry poletovaly po domě jako víly a zdobily ho, jak se jim zachtělo. Maminka jim nebránila pomalovat například zrcadla zubní pastou, ověsit vchody vlastnoručně vyrobenými girlandami, ozdobit vánoční stromeček z hlediska designu obludnými věcmi…..
A my jsme si chodili pro vánoční stromeček! To byla také tradice. V určitý den jsme zašli ke známému lesníkovi a koupili stromek, který nejmladší dcera schválila. Ta také dala stromku jméno. A tak jednou přišla z lesa hodně přikrčená Laura (jméno manželky Josého Ignáce z filmu „Just Maria“), prostě proto, že bylo škoda nechat tam takový ošklivý, „který nikdo kromě nás nebude mít rád“.
…Když jsem poprvé přišla do jejich domu, byla jako Sněhurka a já začala tát. Líbilo se mi na nich doslova všechno – vůně domu, nedbalost, s jakou zacházeli s domácností, jejich útulný nepořádek, který se začal tvořit téměř okamžitě po úklidu, jejich káva a čaj s brusinkami, jejich chlebíčky s máslem, jejich vřelé vzájemné rozhovory o ničem a zároveň o všem …..
Dlouho jsem se snažila pochopit, v čem spočívá tajemství takové útulnosti a vřelosti, jíž byla manželova rodina plná až po okraj. Tajemství, které v mé rodině nebylo. A rok po svatbě jsem to, myslím, pochopila. V jejich tradici setkávání a vzájemné radosti. A důvodů k tomu bylo vždycky dost. Celý jejich život byl o tom, že se scházeli.
Díky tomu měli tak velkou bagáž vzpomínek, která jim stačila na mnoho dalších let, kdy děti začaly odlétat dál od rodičovského hnízda. Ale vždycky na tchýniny narozeniny a na Silvestra nás to jako magnet táhne do domu rodičů. I když nemůžeme přijet, naše srdce k nim patří.
Moji rodiče byli také zváni na všechna rodinná setkání u tchyně, ale nemohli tam být dlouho. A pokaždé pod jakoukoli záminkou spěchali zpátky do svého obvyklého studeného domu. Nějak si zvykli na svůj odloučený způsob života bez dovolených a srdceryvných rozhovorů, bylo to pro ně tak pohodlné. Ale právě kvůli jejich chladu jsme se sestrou vyrůstaly bez zvláštních vzpomínek, bez vzájemné náklonnosti, protože citová blízkost se rodí v takových chvílích – když s člověkem nesdílíte jen střechu a ledničku, ale i duši.
Nebudu tvrdit, že se mi podařilo stejně jako mé tchyni vytvořit nezpochybnitelně vřelý domov. Občas v něm fouká pěkně studený průvan. Za výbuchy radosti, bezbřehého optimismu a touhy udělat rodině svátek se u mě vždycky skrývají dlouhá období apatie a touhy schovat se před světem.
Přesto se snažím udržovat hlavní tradici útulného domova – scházet se co nejčastěji a být k sobě pozorný – jak jen to jde. Čekat na celou rodinu s teplou večeří a někdy – s malými překvapeními, potkat je a obejmout na prahu, vyprovodit je zamáváním přes okno, políbit je na dobrou noc, nahlas číst, udržet tajemství pod plédem… Myslím, že to je tajemství útulného domova, do kterého je příjemné se vracet – v malých rituálech, které ukazují lásku a přijetí. Ale možná je to i něco jiného?