„Aspoň něco“, — pomyslel si chlapík a vztekle práskl dveřmi. Matka se pokusila něco říct, ale Yegor ji odstrčil jako otravnou mouchu a vyskočil do vchodu, přičemž si oblékal tenkou bundu. Hlava mě bolela z nedostatku spánku & večírek mých rodičů se protáhl dlouho po půlnoci, žaludek mi jakoby kručel hlady. Ale nejedl klobásu na cestách.
– Nejsem tak ztracený, jak říkají tyto kozy, — psychicky se vytáhl nahoru.
Ty samé kozy pro něj byli spolužáci, sousedé a učitelé, kteří mu neúnavně připomínali jeho rodiče alkoholiky a slibovali nepříliš světlou budoucnost.
kosti, já chtěl neuvěřitelně spát. A samotné nohy se proměnily v opuštěné místo. Žil starý známý Yegor — bum Tolič, spát se dalo v hromadě dek a v relativním teple. Ne, Yegor nepohrdl. Tolich byl nestandardní vandrák. Ráno šel na nádražní záchod, umyl se a oholil starou břitvou, každý týden chodil do lázní a při sebemenší příležitosti tahal svých pár šatů a přikrývek do prádelny.
Bylo tam. nikdo ve stísněné skříni, ale Yegor se obvykle zachumlal do přikrývek. Tolič si byl vědom svých problémů a toho chlapa neřídil. Když se najednou odněkud ozvalo pištění.“Myši se staly drzými“, — pomyslel si a prudce zatřásl provizorním lůžkem, z jehož útrob nečekaně vypadly tři malé hrudky.
„Koťata? Odkud jsou koťata?“ — bleskla myšlenka.Hroudy se ztraceným způsobem plazily po podlaze a skřípaly.„A co s nimi dělat? Tolich koťata rozhodně neschválí, nevyhodí nebo něco jiného, bude si myslet, že jsem je zatáhla.Egor vzal do rukou jedno kotě, náhle zavrněl a začal si strkat nos do dlaně a vyčenichal něco chutného. A pak se vnořily vzpomínky.
Šťastný otec a radostná matka, kterou odvážejí z nemocnice; malinká sestřička — tak trapné, ale už s vážnýma očima.
Nečekaná lehká nemoc, sanitka, která přijíždí alespoň jednou týdně.
Neustálé chození do nemocnice, abyste se alespoň na minutu podívali maminka. Pod okny dlouho mrzne, odhánějí ho, prý to nejde.Zachmuřený otec, který tiše vytahuje z lednice láhev vodky. Yegor ho poprvé viděl opilého a plačícího vzlyky. Druhý den přijela moje matka — vyčerpaný, se ztraceným pohledem… a sám.
Láhev, láhev, další láhev. Egor si pak přikryl hlavu polštářem, aby neslyšel to hrozné ticho, periodicky přerušované tlumenými vzlyky a cinkáním lahví o sklenice.
Pohřeb. Rodiče s prázdnýma očima. Pokusil se přiblížit, něco říct, ale v odpověď — jen ticho.Od té doby uplynul pouhý rok. Rodiče pili a Yegor vyrostl sám. Během této doby se z vynikajícího studenta proměnil ve skutečného gopnika. Ano, ačkoliv je mu stále 15 let, boxerský oddíl, do kterého předtím chodil, mu dal náskok před staršími soupeři. Nyní ho sice oslovovali, ale jen za jeho zády, jinak věc skončila rvačkou a standardním napomínáním učitelů nebo okresního strážníka.Dveře skříně zaskřípaly a Yegor se vrátil do reality.
Tolich…
„Už to přiletí“, — jen on měl čas přemýšlet a držel kotě v rukou.Tolich se zamračil na koťata lezoucí po podlaze.
— Proč zmrazujete dítě, — řekl a posbíral skřípavé hrudky. – No tak, přinesl jsem jim hnízdní budku.
A skutečně měl v rukou budku s ošuntělou, ale měkkou a čistou dekou.
— A dobře jste udělali, malé neurazili. – Tolich se najednou usmál a Jegor viděl, že není tak starý.
Den utekl bez povšimnutí. Yegor přispěchal na trh k prodavačce, kterou znal, pomohl nést krabice, za což dostal balíček mléka, bochník a pár klobás.
Tolich se vrhl ke stěračům a dostal topnou podložku a horkou vodu z nich. Nakrmili koťata, sami si dali svačinu a zbytek dne sledovali jejich zábavné dovádění a občas si povídali.Od té doby začal Yegor Tolicha a jeho koťata navštěvovat každý den a přinášel jim něco chutného, co se dalo v klidu urvat ze stolu.Jednoho dne se ale všechno změnilo.
Po škole se Egor jako obvykle otočil na opuštěné místo, ale byl tam celý dav – sanitka, několik aut a hromada přihlížejících. Tiše se přiblížil k davu a kopl do boku nejasně známého kluka.
— co je tam? – zeptal se Yegor a kývl na dveře skříně.– Ano, zemřel nějaký bezdomovec, už je vynesli, teď budou dveře zabedněné a je to, — mávl rukou. – Obecně nic zajímavého.Yegor se odstěhoval a usadil se na dvoře mateřské školy. Byla odtamtud vynikající recenze, ale on sám na sebe pozornost nevzbudil — Chlapec sedí a sedí. Srdce mu neobvykle bušilo, hrudník ho bolel, oči ho pálily slzami. Eh, Tolichu, Tolichu, jak to všechno takhle je…
O hodinu později si každý šel za svým a ten chlap přišel ke dveřím. Přes tlustá prkna bylo slyšet vrzání hladových miminek.
– Tady jsou šílenci, — zaklel vztekle přes zuby a vydal se pro kus výztuže, který se s Tolichem chystali předat do šrotu.
Dveře rychle povolily. Egor šel do skříně. Na provizorním stole — louže převrácené krabice od mléka na podlaze — rozbitý talířek, rozházené deky, převrácená krabice s koťaty s otiskem něčích špinavých podrážek. Dvě vyděšená miminka schoulená v rohu a třetí nehybně ležící na podlaze.
– Kozy, co jsou to za kozy, — Yegor zaklel přes zlostné slzy a zabalil děti do plédu. Spěchal domů jako na křídlech. Třetí kotě bylo ještě naživu… zaživa.
Dveře bytu byly jako vždy otevřené, otec a matka obvykle seděli u stolu, již dobře opilí.Chlápek se vrhl ke skříni, kde byly mizivé úspory, které zbyly z platu vrátného a uklízečky. Popadl všechny bankovky, vrhl se k ohromeným rodičům a do každého z nich vrazil kotě:
— Jsem… já do nemocnice, tady s ní.Egor ukázal ve své dlani sotva dýchající malé tělo.– Tohle jsou Vasilij a Tolich a budu jí říkat Liza a určitě to přežije.
Zabouchl dveře bytu a už neslyšel, jak jeho matka tlumeně vzlyká a otec praštil o stůl pěstí tak, že láhev vodky spadla na podlahu a rozbila se. Liza se jmenovala Yegorova sestra, která nikdy nežilado tří měsíců…
Utíkal na kliniku s jedinou myšlenkou: jen aby byl včas. A bylo mu jedno, co mu později řeknou za všechny utracené peníze.Lisa musela být ponechána v nemocnici. Měla šanci přežít, ale potřebovala neustálou léčbu, kapačky a injekce. Egor šel domů s těmi nejnešťastnějšími myšlenkami.
Dveře bytu byly překvapivě zavřené.“Tady jsou kozy, — pomyslel si obvykle a v duchu bouchl pěstí do rozpadlého čalounění. – Malého opustili a odjeli.“
Najednou se ale na chodbě ozvaly kroky a otec otevřel dveře. V bytě zavládlo nezvyklé ticho, obvykle se v tuto dobu v kuchyni scházeli společníci rodičů při pití. Ale byl prázdný.
– Uspořádali jsme koťata ve vašem pokoji, — řekla matka a odešla z kuchyně. – V lednici je mléko a krmení pro koťata, koupila jsem speciální, jinak jsou hubená. A ohřejte mléko, nezapomeňte je brzy nakrmit.
— Jak se má… Lisa? – zeptal se jeho otec dutým hlasem a polkl, oči mu podezíravě zajiskřily a odvrátil se.
— Bude žít, odpověděl Egor, – ale je třeba to léčit.
— Ve skříni jsou peníze, půjčil jsem si je, můžete je vzít pro doktory.
Otec se prudce otočil a odešel do svého pokoje. Máma k Yegorovi přišla a poprvé po roce ho objala.
— Co jsi zač, — řekla: — vyrostl a nevšiml si. A stal se člověkem, a ne nějakým druhem kozy. Pojďme se podívat na malé a zítra půjdeme k Líze. Přežije, určitě přežije.
Matčina záda se mírně chvěla.
— Neplač, všechno bude v pořádku, — Yegor ji objal zpět. – Všechno bude určitě v pořádku…
A skutečně u nich bylo všechno v pořádku. Ne jako v pohádkách, samozřejmě, ale Liza přežila a proměnila se z legračního koťátka v drzou kočku a Vaska a Tolich — do dvou pořádných péřových koulí.
Ne, moji rodiče nepřestali pít hned a stále to užívají, ale střídmě a výhradně o víkendech, bez pijáckých společníků. Občas se hádají, nadávají Jegorovi za jeho chování, snášejí návštěvy okresního policisty (ano, nestal se hodným chlapcem a také neustupuje svým provinilcům). Ale v lednici je jídlo, včetně pro kočky. S celou rodinou často sedí v kuchyni a jen tak si povídají, a jakmile jeden z nich zvýší hlas, hned tři chlupatí chuchvalci přiběhnou k hluku, vlezou jim do náruče a začnou vrnět. A skandál sám odezní. Přece není možné nadávat a zároveň si pohladit kočku…
(Seznámil jsem se s Yegorem na veterinární klinice a nějak nečekaně jsme si začali povídat. S jeho svolením je tento příběh zveřejněn).