Syndrom odloženého života aneb co potřebujete vědět, abyste ho překonali
„Až vyrostu, začne můj skutečný život,“ je věta, kterou v různých obměnách slýchám téměř každý den od lidí, kteří se chystají žít svůj život naplno, až nastanou kýžené okolnosti. „Zhubnu, zkrásním, budu šťastný“, „teď vydělám peníze a pak se budu cítit jako slušný člověk“, „založím rodinu, pak bude v životě všechno v pořádku“, „půjdu do důchodu a konečně budu moci žít v klidu“ atd.
Rozvedu se, rozejdu se, dám výpověď v práci, potkám lásku, koupím si dům-byt, postavím si chatu, přestěhuji se do jiného města a budu velmi šťastný. Ne, nebudeš. Velké štěstí nesouvisí s vnějšími okolnostmi, protože ty jsou jen příjemným doplňkem (někdy i významným) k tomu, co už máte uvnitř. Pokud si neumíte vážit toho, co máte, je nepravděpodobné, že byste to dokázali i s tím, co přijde. Pokud neumíte být šťastní v tom, co vám život již nabídl, nebudete toho schopni ani později, až dostanete to, co chcete.
Syndrom odloženého života je nemocí moderní civilizace. Mysl mnoha lidí žije daleko v budoucnosti (nebo v minulosti, ale to je o uvíznutí v nenaučených lekcích, nechme toto téma mimo rámec tohoto příspěvku). Zbohatnout, postavit se na vlastní nohy, najít štěstí, pracovat na svém těle, budovat vztahy, ale to vše až někdy později, na to teď není čas. Život je takový, víte? Rád bych dělal něco smysluplného a podle svých představ, ale nemůžu, protože „práce-děti-povinnosti-podmínky života jsou jisté-rodina je nefunkční“.
Dvacet let práce bez dovolené, aniž by člověk věnoval náležitou pozornost svému duchovnímu rozvoji, zdraví a vztahům s blízkými, vede k tomu, že ve věku 40-50 let má nepříliš dobře fungující tělo, ještě hůře fungující vztahy a nejhlubší vnitřní krizi. K čemu a kam jsi celá ta léta utíkal? Za autem, bytem, domem? Abyste zajistili své děti? Děti potřebují lásku a pozornost rodičů ke svým problémům mnohem více než otce nebo matku, kteří jsou 24 hodin denně v práci.
Děti potřebují přístup ke zkušenostem dospělých, k jejich moudrosti. Děti potřebují podporu, děti potřebují přítomnost rodičů ve svém životě. Ale přiměřenou přítomnost, zdravou, přiměřenou přítomnost. Ne vyčerpané, hysterické matky, které si na dětech vybíjejí všechny své frustrace, ne unavení a depresivní otcové, kteří agresivně vyjadřují svůj postoj, děti potřebují rodiče-mentory.
Duchovně vyspělé, fyzicky zdatné, nejobyčejnější dospělé lidi kolem sebe. Se zralými dospělými reakcemi na životní události. Rodina by měla být podpůrným prostředím pro všechny, kdo v ní žijí. Kde se vezmou dospělí s přiměřeným sebevědomím a porozuměním životu, když většina dětí vyrůstá v rodinách, kde rodiče nejsou zvyklí se rozvíjet a pracovat na sobě? Klidně na svých dětech pracujte, ale na mě nesahejte, já už jsem moudrý a vím, jak žít.
Myslím, že se to všechno děje proto, že nejsme zvyklí vůbec přemýšlet o smyslu života. Běháme jako veverky v kolečku, dosahujeme dalekosáhlých výsledků, vytváříme atraktivní zevnějšek, aniž bychom se příliš zajímali o to, co je uvnitř. Žijeme se sny o budoucnosti, zatímco se neumíme poučit z přítomnosti.
Ano, po absolvování střední školy čeká člověka vysoká škola nebo univerzita, ale to neznamená, že od páté třídy musí žít jen s představou, že za šest let půjde na univerzitu, a ty roky nějak stráví, rychle by uběhly, ne? Ale to je šest let života. Ano, bude univerzita, myslíme to vážně, připravujeme se na ni, ale žijeme tady, žijeme život školáka, protože tohle období života se už nikdy nebude opakovat, je třeba ho prožít tak, jak je, snažit se z něj vytěžit co nejvíc.
Nemáte někoho blízkého, tak co? Sedět a brečet, že se chceš oženit nebo vdát? Tak se radujte, život vám dává příležitost se na setkání lépe připravit. Rosteš, rozvíjej se, studuj téma vztahů, zvyšuj svou úroveň kompetencí, ale buď v přítomnosti. Více se stýkejte s přáteli a přítelkyněmi, poznávejte nové lidi, pracujte na svém zdraví, pracujte, hledejte sebe sama a váš muž jednou přijde. Jaký smysl má posílat ti normálního člověka, když budeš sedět na místě a jako velká šprtka pořád říkat, že chceš vztah.
Všechno má svůj čas, každé ovoce musí dozrát. Nedostavěli jste dům, nevydělali jste peníze, nerozhodli jste se o svém životním cíli? Ještě pár let a budete se starat o své zdraví, o své koníčky, o něco jiného, ale zatím na to není čas. Co když váš život skončí dávno předtím, než na to všechno budete mít čas? Co je to za ztrátu drahocenných let? Co jiného? Odpočívat, když jste v důchodu, budovat vztah, když vyděláváte peníze? Ach, to je všechno nesmysl.
Pokud chcete opravdu něčeho dosáhnout, musíte začít tím, že využijete dnešní životní okolnosti. Nemusíte odkládat život na zítřek, je příliš pomíjivý. Přijměte svůj včerejšek, přemýšlejte o zítřku, ale žijte dneškem. Žijte tak plnohodnotný život, jak je to ve vaší současné realitě možné. Uvnitř každého člověka je celý svět, a když ho začnete uklízet, všechno vnější vám ochotně začne hodně pomáhat. Jsou ti, kteří žijí, a ti, kteří budou žít, kdo jste vy?
V každém okamžiku umíráme a znovu se rodíme, v každém okamžiku se skrývá velká krása života, v každém setkání se skrývají úžasné objevy. Podívejte se do svého nitra a rozhlédněte se kolem sebe. Podívejte se, jak je krásné nebe, dobří lidé kolem, čilé a zdravé tělo, poděkujte životu za to všechno. Přijímejte s vděčností to, co máte, a nepřenášejte odpovědnost za vlastní štěstí na nějaké okolnosti z budoucnosti.