– Nikdy nedávejte peníze pánovi (i když táta řekl jiné slovo pro muže, se kterým je žena příbuzná, ale chvějící se lidé mě čtou). Své finanční problémy si musí vyřešit muž sám.
– Ale, tati, ještě nevydělává, chci mu pomoci.
– Když muž nevydělává. peníze, pak je pro něj příliš brzy mít ženu.
Byl jsem to já, kdo požádal tátu o půjčku na koupi bundy pro mého přítele, který byl buď básník, nebo hudebník. Táta mi nedával peníze, i když když jsem o sebe požádal, nikdy neodmítl. Byla jsem z něj velmi uražená, naštvaná, křičela jsem, že toho kluka bez bundy miluju, že mrzne, a proto má usmrkaný nos. A já mu chci pomoci.
Můj táta dlouho nic nevysvětloval: „Ne, to je vše.“ Tentokrát mi ale dlouho mluvil o tom, že nejeden muž by si od ženy vzal dárek, na který si musela půjčit peníze nebo si něco odepřít. Už jen proto, že žena dělá pro muže spoustu nepostřehnutelných věcí. Každý den. A když se muž nedokáže postarat sám o sebe, nemůže se postarat ani o vás. Žena je sama o sobě darem pro muže.
– Jo, řekla máma, – naše dcera se svou postavou je pořád dar.
Ale táta se podíval na jí natolik, že jsem se mami rozhodl toto téma nerozvíjet.Táta mi nedal peníze, nekoupil jsem si sako, ale najednou jsem se na toho pána podíval jinýma očima. Opravdu nechtěl pracovat, opravdu se chtěl bavit na cizí účet. Nikdy jsem za sebe neplatila a opovrhovala „civily“.
Když mě můj bývalý manžel velmi urazil, otec potichu vyměnil zámky v mém bytě. A když se dědeček rozhodl se mnou mluvit o ženské moudrosti a o nutnosti vydržet a zachránit rodinu za každou cenu, táta se na něj tak podíval, že se děda rozhodl v tomto rozhovoru nepokračovat.V dětství, když jsme ještě žili v Uzbekistánu, jsme s tátou rádi jezdili na ryby. A tam byl takový úsek cesty k řece, kde je třeba se probíjet úzkou horskou cestou. Táta mě vzal do náruče, objala jsem jeho krk a on mě nesl na zádech. O mnoho let později jsme šli po této cestě a já si uvědomil, jak je to těžké. A zeptal jsem se ho na to.
A táta mi řekl:
– Věděl jsem, že neklesnu, když vydržíš. A ty nikdy nepustíš.
Jednou jsem zaslechl rozhovor mezi tátou a jeho přítelem. Přítel si stěžoval na své děti. Jak jsou zlí, hloupí a nic se jim nechce a jak se k němu chovají špatně. A můj táta mu řekl: „Ty jsi otec, musíš odpustit.“
Před měsícem můj táta velmi onemocněl. A vy jste museli jen čekat. Ale já takový nejsem. Nemůžu se dočkat. Mohu získat peníze, obrátit svět vzhůru nohama, porazit draky, hledat a najít vše. Ale já se prostě nemůžu dočkat. Je pro mě neuvěřitelně těžké čekat.
Víte, v životě je tak málo situací, kdy se opravdu cítíme jako dospělí. A čekání je o dospělosti. To se mi zatím nepodařilo.A když tátu požádám, aby dodržoval všechny předpisy lékařů, ale on to nechce, zlobím se na něj. A on říká, že nechápe, proč to potřebuje.
A já mu říkám: „Udělej, jak jsem řekl, nemám trpělivost ti to vysvětlovat.“
– To je zvláštní, – říká táta, – ale měl jsem tu trpělivost, abych ti vysvětloval matematiku.
Otcovská láska je velmi moudrá.