Neztrácejte naději, ta přemůže smrt. Kdysi jsem se obával, že nikdy nebudu mít ženu, že nikdy, nikdy v životě nebudu moci mít děti. Ale teď mám ženu Kanae a dva úžasné syny, kterým jsou tři roky a osm měsíců. Nejstarší, Kiyoshi, už je vyšší než já. A teď nám do rodiny přibyly hned dvě dcery. Díky Bohu.
Dřív jsem se bála, že nikdy nebudu moct držet svou choť za ruku, že nebudu moct obejmout své děti, když jim nebude dobře. Ale teď mě Kiyoshi objímá. Říká „high five“ a udeří mě do ramene. Teď si uvědomuji, že nezáleží na tom, jestli mohu držet Kanae za ruku, důležité je, že vždycky držím její srdce.
Nefunguje to, zkus to znovu. Dělej, co umíš Jednou jsem surfoval na Havaji. Všichni na pláži se dívali – člověk bez rukou, bez nohou chce surfovat! Ležel jsem na prkně a lidé mě tlačili do vlny. Kamarádi mi na prkno položili hromadu ručníků, abych se o ně mohl opřít a vstát. Asi patnáctkrát jsem se pokusil vstát. A nemohl jsem se zvednout. Ale rodiče mě učili: Když to nejde, zkus to znovu. To, že něco nejde, neznamená, že jsi neúspěšný. Pokud lidé kolem vás vidí, že se vám nedaří, nepodceňujte se. Je v pořádku, když se vám něco nedaří. Je v pořádku, když nevlastníte všechno. Ale můžete o to usilovat. A já jsem se znovu a znovu snažil dostat na palubu. A víte, když jsem se tam konečně dostala, říkala jsem si: „Panebože, co teď budu dělat?“.
Neomezujte svou vlastní radost. Mnoho lidí si život neužívá jen proto, že ho omezují. Asi jste viděli klip na YouTube, jak rád vtipkuji v letadle. Někdy žádám, aby mě dali na poličku pro příruční zavazadla. A jednou jsem si od kamaráda, který pracuje pro komerční leteckou společnost, půjčil pilotní oblek a potkával v něm cestující. Měli jste vidět jejich obličeje! Pamatujte, že někdy vám okolnosti diktují, co máte, ale to, co máte, by nemělo určovat radost ve vás. Nedovolte, aby vás názory lidí nebo události znevažovaly.
Nebojte se tvrdé práce. Lidé mi říkají – ty jsi z Austrálie. Ale ani tam není všechno dlážděno zlatem. Když se moji rodiče přestěhovali z Jugoslávie, měli jen oblečení. Jen to oblečení, které měli na sobě. Tvrdě pracovali. A mně to vždycky říkali. Nesměl jsem být „zlobivý“ kluk. Nedávali mi peníze na hračky. Musel jsem si je zasloužit. Vysával jsem dům za dva dolary týdně. A pak jsem se mohl svobodně rozhodnout, co s těmi penězi udělám – jestli si koupím hračky, nebo je dám chudým.
Buďte vděční za to, co máte. Být vděčný za svou rodinu je jen začátek. Mám svou „nohu“ moc ráda. To, že nemám ruce a nohy, neznamená, že se mohu nechat odradit. Díky své nožičce umím plavat, potápěl jsem se. Dokonce jsem skákala padákem. Ano, když jsem chodil do školy a všichni se mi posmívali, bylo velmi těžké být vděčný. Ale pak jsem si uvědomil, že každý má nějaké problémy. A možná že mít otce alkoholika je děsivější než nemít ruce a nohy. Měli bychom být vděční za to, co máme, a modlit se za ty, kteří nemohou.
Odpalte míč dřív, než vás zasáhne. Jednou jsem hrál s kamarádem fotbal. Upozornil mě, že se chystá kopat, takže jsem měl čas se připravit. A já vidím, jak se ke mně míč blíží. A já nevím, jak do něj kopnout. Chci míč zasáhnout dřív, než zasáhne mě. Přemýšlím o hlavě, ale ta je pro mě příliš nízko. Kopnout do něj? Ale nedosáhnu na něj. A pak to bylo jako v Matrixu, zpomalený záběr. Skáču, kopu do míče a ošklivě si poraním nohu. Tři týdny nemůžu chodit. A jak jsem tak ležel na posteli a díval se do stropu, tehdy mě poprvé napadlo: „Takhle se cítí postižení lidé.“ A pak jsem si řekl: „Takhle se cítí postižení lidé.“ A pak jsem si řekl: „Takhle se cítí postižení lidé.
Jdi k cíli Byli dva lidé, kteří mě inspirovali k vystoupení. Prvním byl Filip, který nemohl chodit ani mluvit. Měl osteomyelitidu (to je, když se tělo po částech vypíná). Bylo mu 25 let, když jsme se potkali. Vytvářel webové stránky a snažil se lidi inspirovat, vrátit jim víru v život. A ten druhý muž byl školník ve škole. Říkal: „Budeš veřejným řečníkem a budeš lidem vyprávět svůj příběh“. Chci, abyste věděli, že to byl starší muž, a já jsem si ho vážil. Ale neměl jsem v úmyslu stát se veřejným řečníkem. Chtěl jsem být účetním. Ale on mi to říkal každý den po dobu tří měsíců. Nakonec jsem souhlasil, že budu mluvit. Tehdy jsem si uvědomil, že mohu lidi také inspirovat. Nezáleží na tom, kdo jste, jestli umíte chodit nebo mluvit, máte v životě nějaký cíl.
Nevkládejte štěstí do dočasných věcí, jinak bude dočasné. Můj otec říkával: Musíš pracovat. Ale snažte se, aby i lidé pracovali pro vás. Musíte jim platit za to, že pro vás dělají věci, které vy dělat nemůžete. Máte odpovědnost sami za sebe. A já tu odpovědnost cítím. Jsem kompletní, mám ruce a nohy, znám svůj cíl. Mám klid, sílu a pravdu. Nepotřebuji peníze, moc, drogy, alkohol a pornografii, abych se cítil šťastný. To jsou dočasné věci a štěstí z nich nemůže trvat dlouho.
Přijměte sami sebe takové, jací jste. Děvčata, nepotřebujete nový pár bot, abyste byla šťastná. Nepotřebujete přítele, abyste byly šťastné. Hledejte si manžela, který vás bude milovat, a když začnou potíže, neopustí vás. Kluci si myslí, že někdy je třeba začít nadávat, abyste byli v pohodě. Nebo si vybudovat velké bicepsy. Ale já měla tak velké bicepsy, až mi upadly. Pochopte, že bolest a nespokojenost, kterou cítíte, vám dal ďábel. Ale i z tvých střepů může Bůh vytvořit něco krásného. Hlavní je přijmout sám sebe, uvědomit si, kdo jsi a co chceš.
Sněte a vaše sny se stanou skutečností. Pokud v něco nevěříme, neznamená to, že to neexistuje. Ale pokud o něčem nikdy nepřemýšlíme, pak to nehledáme. Pokud to nehledáme, nenajdeme to. Když to nenajdeme, nikdy to nedostaneme. Je to jednoduché. Sny se stávají skutečností, zázraky se stávají realitou. Neříkám, že je to snadné. Já se například nikdy nestanu fotbalistou. Ale mohu být šťastným člověkem. Štěstí mám ve své budoucnosti napsané. Věřím tomu.
Soustřeďte se na to, co dokážete. Zeptal jsem se svých devítiletých dětí: „Byli jste někdy ve stresu?“. A ony odpověděly, že ano. Těžké domácí úkoly, špatný učitel. Zeptal jsem se třináctiletých. Řekly, že je štve všechno – kamarádi, rodiče, vlastní měnící se tělo. Sedmnáctiletí mi řekli, že byli ve stresu z toho, že končí školu. „Když půjdu na vysokou, všechno bude v pořádku,“ říkali. Ale nic se neměnilo. Pak říkali: „Kdybych si tak našel práci…“. A v práci by je rozčiloval šéf. Všichni svobodní a nezadaní lidé si myslí, že nejsou šťastní, protože si musí najít manžela nebo manželku. „Až si najdu manžela, bude všechno dokonalé!“. NE! Pokud nejste šťastná bez manžela, nebudete šťastná ani s ním. Soustřeďte se na to, co už máte právě teď. Na to, co můžete dělat právě teď. Nečekejte na manžela, na práci, na konec zkoušek, abyste mohla dělat to, co vás dělá šťastnou.
Dělejte dobrá rozhodnutí, přinesou dobré ovoce. Rozhodnutí, která jsem dřív dělala, mě znehybňovala. Myslel jsem si: „Nemáš ruce ani nohy, nikdo kromě rodičů tě nemá rád, jsi pro všechny přítěží, nemáš práci, manželku, žádný cíl.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. Ale věř, že Bůh má pro tebe plán. Pokud má plán pro Nicka Vujicice bez rukou a nohou, můžete si být jisti, že má plán i pro vás. Pokud jste sami neobdrželi zázrak, staňte se zázrakem pro někoho jiného. Koneckonců čas a láska jsou nakonec dvě hlavní měny. Každý den si odpovězte na otázku, kdo jste a co chcete? Dělejte, co můžete. Pamatujte na chudé. Modlete se. Inspirujte se.