Jednomu staršímu páru se pak narodila fenka sibiřského huskyho. Narodilo se šest mláďat, šest malých černobílých knoflíků. Majitelé je plánovali prodat, ale ještě předtím museli mladou rodinu odvézt na veterinární kliniku. Museli být vyšetřeni a očkováni.
Vyšetřili je. To také udělali. Všechna mláďata jsou zdravá. Ale jedno z nich se narodilo hluché…
Hasenka nesplnila očekávání majitelů. Nikdo si nechtěl koupit tak „podřadné“ štěně. Je to pochopitelné: je tolik zdravých psů, proč brát hluchého? Jen zbytečné problémy. Zkrátka, všichni sourozenci hluchého mláděte už byli rozprodáni a lidem zbyl na krku jen jeden. Ale ani toho si majitelé nehodlali nechat, protože štěně bylo dost chuligánské: celé dny běhalo po jejich stísněném bytě, štěkalo a všechno rozkousávalo. A snědl značné množství jídla.
Majitelé si tedy rychle podali inzerát, že dvouměsíční štěně huskyho dávají zdarma kvůli jeho hluchotě. Na tak lákavou nabídku zareagovali téměř okamžitě. Ozval se mladý pár. Na otázku, proč potřebují hluchého psa, odpověděli: „No, prostě se nám husky moc líbí, mají takové neobvyklé oči. Můžeme se s nimi později pochlubit přátelům. No a co, že je hluchý? Vymyslíme, jak ho oslovit. Kdy si ho můžeme vyzvednout?“
Důvod, proč si mladí lidé pořídili huskyho, byl velmi pochybný, souhlasíte? Majitelé mláděte o tom však příliš nepřemýšleli – chtěli se ho co nejdříve zbavit, a proto rychle souhlasili. Druhý den bylo štěně odvezeno.
Noví majitelé velmi brzy zjistili, že si s hluchým psem neporadí. Štěně bylo nezvladatelné, v bytě hrozně chuligánčilo a na procházkách vůbec neposlouchalo. Majitelé urychleně zavolali lidem, od kterých si ho vzali. Ani oni samozřejmě štěně nechtěli. Osud nešťastníka, oběti kruté módy pro zvířata, nabral vážné obrátky – noví majitelé se ho chystali dát do útulku. Žádost o přijetí štěněte jim však byla rychle zamítnuta s vysvětlením nedostatku míst a již tak velkého počtu odmítnutých huskyů, které bylo třeba také urychleně přijmout.
To se majitelům štěněte nelíbilo, a tak podali druhý inzerát „na darování“.
O týden později inzerát stále visel. Majitelé hluchého huskyho začínali být nervózní a na štěně se dívali nevlídně. Štěně však žilo dál. Každý den budilo své majitele trochu drsným, ale jemným olizováním, hrálo si se svým oblíbeným plyšovým medvídkem a netušilo, jak krutou ránu mu osud připravil. Uplynulo půl měsíce. Majitelům docházely peníze. Neměli peníze ani na jídlo, natož na štěně. Dívka se snažila nevnímat jeho hladové oči, ale muž neváhal a vyhnal ho z kuchyně. Manželé byli podráždění, bouchali dveřmi a neustále se hádali. Dítěti to začalo být nepříjemné, odešlo na chodbu a schovalo se v koutě. Muž, který se chystal do ložnice, chtěl znovu zabouchnout dveře, ale místo toho naštvané štěně nakopl. Štěně zakňučelo, odběhlo do kuchyně a udělalo tam loužičku. To byla pro majitele poslední kapka. Narychlo mu postavili improvizovaný domeček v podobě kartonové krabice zateplené hadry. Na jednu z jejích stěn napsali, že štěně je hluché a je darováno. V krabici bylo štěně vystaveno před vchodem se všemi svými věcmi.
Zpočátku štěně kňučelo, běhalo po schodech nahoru a dolů a škrábalo na všechny dveře. Dívka, bývalá majitelka štěněte, tyto zoufalé zvuky poslouchala s touhou a dokonce se několikrát pokusila otevřít dveře a pustit opuštěné štěně dovnitř. Muž se tvářil, že je všechno v pořádku, ačkoli mu bylo velmi, velmi špatně na duši.
Štěně se brzy unavilo. Zalezlo do krabice, přitulilo se k medvědovi a snažilo se usnout. Ale nemohlo, jeho mysl byla plná úzkostných myšlenek, které mu nedovolily odpočívat. Ano, ano, miláčku, i psi mohou cítit úzkost a nepochopení. Chlapeček to nedokázal pochopit: „Jak, proč? Proč, proč ho vyhodili? Co provedl, čím se provinil? Proč není doma, ale tady – v chladném a nepohodlném vchodu?“ „Proč?“ ptal se. Otázek bylo mnoho, ale odpovědi žádné. Štěně usnulo neklidným neklidným spánkem. Druhý den ráno pocítil husky velký hlad. Dříve se jídlu nebránil, ale teď to byla naléhavá potřeba. Ve vchodu nebylo žádné jídlo, žádné jídlo mu lidé nenechali, a tak vyšel ven. Venku foukal studený a ostrý vítr, špinavé listí a písek bodaly štěně do tváře. Scvrklo se do hloučku a snažilo se chránit před nepřízní počasí. Ani nekňučelo. Jen ležel a čekal. Konec.
V tu chvíli ho někdo spatřil. Ze sousedního vchodu vyšla dívka se dvěma malými psy na vodítku: mestickým ruským toyem a hladkosrstým jezevčíkem. Ten jako pravý lovec okamžitě ucítil nový živý organismus a samozřejmě táhl majitelku i malého kamaráda jeho směrem.
– Noro, co je to?! – Snažila se rozčílit, řekla dívka přísně.
– Podívej se, Jocky. Husky. Dítě, odkud jsi? – zeptala se viditelně oživlého štěněte láskyplně.
A pak si všimla, že ve vchodu stojí krabice se skromným majetkem štěněte. Přečetla si informace a smutně se na mládě podívala.
– Všechno je jasné,“ povzdechla si. – Ale neboj se, chlapče, nenecháme tě na holičkách. Pojď s námi, co říkáš? Je nám tu opravdu těsno: dva psi a čtyři kočky. Já jsem jen dobrovolník. Ale to je v pořádku – v těsném prostoru, ale ne v urážce, – rozhodla dobrovolnice a pak vytáhla z krabice obojek a vodítko, nasadila je huskymu a odvedla ho k sobě domů. Samozřejmě ve společnosti jezevčíka a na dvoře.
Husky žil s dobrovolnicí přesně tři týdny. Pak si ho vzala rodina, kterou tvořila maminka, tatínek a němá patnáctiletá dívka. Ta viděla fotku štěněte zveřejněnou ve skupině ochránců zvířat, přečetla si jeho příběh a dozvěděla se, že je stejně „neúplný“ jako ona, a zamilovala se do štěněte. Nyní s ní pes žije již sedm let. Jmenuje se Beethoven. A víte, vážení, promluvila dívka. Ne hned, s přestávkami, ale promluvila. Teď píše básně a pak je předčítá na charitativních koncertech. Její první báseň byla věnována hluchému psovi, který pomohl jedné dívce znovu žít plnohodnotný život. Hádejte, o kom je? Jaké je ponaučení z příběhu? Odpovězte si na tuto otázku sami.