Pak mi bylo 21 a rozhodl jsem se, že všechno zvládnu sám. Studoval. Přešla na brigádu, našla si práci a pronajala si byt. Jsem knižní „alkoholik“, nemám rád kluby, bary, takže v zásadě bylo dost peněz na jídlo a na nějaké věci (ale to pokud bydlíte sami). A nějak byl měsíc, kdy mi zaměstnavatel vyplácel jen polovinu, už si ani nepamatuji, jak to vysvětlil, bylo to dávno.
Mám přátele, jako všichni normální lidé. Není jich mnoho a většinou jsou to kamarádi z dětství, kteří mě rádi „taxívali“ na čaj, kávu a jen tak si popovídali. Pamatuji si, že bylo 13. února, všichni moji svobodní přátelé a přítelkyně celý den „naříkaly“, že je to jako svátek, ale nálada nebyla taková. Jo a „naříkal“ jsem jen na jiné téma. Stěžoval jsem si všem na svého šéfa (všichni si čas od času stěžujeme na šéfy). Podporuje mě, že se můj takový a takový rozprchl.
Další den. Aki „valentýn“ volá můj přítel a říká, že se zastaví. Pak jsem mu řekl, že buď teď, nebo večer, musím pracovat. Vlastně jsem ani nestihl položit telefon, když zazvonil zvonek u dveří.
„Šťastný Valentýn!“ a dá mi na chodbu pytel brambor.
Víš, v mé pozici to byl ten nejlepší Valentýn v celém mém životě. Ne nějaké květiny, sladkosti, ale hodně jídla.
Mimochodem, teď je to můj manžel. Pamatujeme si tento příběh – smějeme se. Je si jistý, že mě okouzlil tou bramborou. A v něčem má pravdu. Okouzlil mě péčí.