Ne uražený – ale uražený

Ne uražený – ale uražený

Dnes budeme mluvit o nejvyšším stupni psychologické zralosti: o odpovědnosti za vlastní pocity.

Kdy se ji naučíme přijímat?

Ty mi neubližuješ, já se cítím zraněný, když….

Nejsi to ty, kdo mi ubližuje, ale já se cítím zraněný, když ty….

Nejsi to ty, kdo dává mému životu smysl, a já hledám smysl jen v tobě.

Nejsi to ty, kdo mě ponižuje, ale …víš.

Vždyť jaký je v tom rozdíl?

Ve skutečnosti vytváří řadu předpokladů, které usnadňují život:

že bolest a nelibost jsou naše subjektivní, že ne každý by v této situaci prožíval totéž. Což znamená, že právě teď s námi pravděpodobně není nic v nepořádku, to jen naše minulé zkušenosti se odrážejí v bolesti. Že dotyčná osoba pravděpodobně není zaneprázdněná tím, že by nám způsobovala urážky a bolest, ale jen něco dělá nebo nedělá ze svých vlastních důvodů, žije kratší život a možná si neuvědomuje, že je nám to nepříjemné. TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ! Že nemusíme čekat nebo dosáhnout toho, kdy nás ten druhý přestane zraňovat nebo urážet, že je v naší moci to zastavit: vzdálit se na správnou vzdálenost, jít na psychoterapii (pokud je to z prvního bodu).

Háček je v tom, že toto pochopení zastavuje naši hru na tyrana a oběť a my se musíme pohnout a rozhodnout, zatímco obviňování bylo mnohem snazší.

Na zákonu odpovědnosti za pocity je vtipné toto: když se cítím dobře, je mi dobře, a když ne, je to vaše vina.

Často říkáme: byl jsem uražen, byl jsem zraněn, byl jsem obviněn, byl jsem uražen, ale byl jsem milován, byl jsem obšťastněn, byl jsem zušlechtěn (byl jsem nucen cítit lásku, štěstí, vděčnost) říkáme zřídka a/nebo ironicky, a pro některé takové jevy vůbec neexistují slova. Protože jak cítit lásku, vděčnost, štěstí, zájem – tak to my sami, ale jak být uražen, cítit bolest, cítit se bezcenný – tak za to všechno mohou „oni“.

Když jsem začal přebírat zodpovědnost za své pocity, naštvali mě ti, kteří to neudělali, a přenesli zodpovědnost na jiné, včetně mě. A pak jsem si uvědomila, že jsme zodpovědní za to, za co zodpovědnost přebíráme. To znamená, že to nejsem já, kdo je zodpovědný za své pocity („ubližuješ mi“), ale já přebírám zodpovědnost za jejich pocity („aha, ubližuju ti, jsem zlý, promiň.“) A to je megalomanie – myslet si, že ovládám pocity jiných inteligentních dospělých lidí.

Od té doby se většinou chovám jako potrefená husa, ale teď už nemám zájem rozebírat, kdo komu a jak ublížil, hrát si na oběť-žalobkyni nebo chodit kolem horké kaše/šťastný/mohutný/nátlakový.

Je to jako jít do jiné místnosti a vůbec tam není plno a klid. A já v tom ještě nejsem moc dobrá a nejsem na to zvyklá. Občas si z něj odskočím, abych se pohoršila a politovala, ale zážitek, když z něj vylezu, je k nezaplacení a tlačí mi na mozek. Musím to napětí rozptýlit, psát pro ty, kteří nejsou líní to pochopit, ale obviňovat a být uražený/uražený/vinný je už únavné.

I když některé lidi tahle záležitost neomrzí ani v osmdesáti. Oceňuji jejich nadšení pro proces, mně už dlouho nestačí žádný případ.