Svět se zbláznil: jsem přesvědčen, že je prvořadou povinností každého rodiče připravovat děti na školu od tří let. A přípravou na školu se nemyslí hlasité čtení pohádek a následné hraní příběhů s panenkami. Nyní se za přípravu na školu povauje „vodit děti do kurzů na budoucí gymnázium, jinak se tam vůbec nedostanou a jeho skvělá kariéra se neuskuteční“. Jaká kariéra, o čem to mluvíte? Je mu pět let, celá jeho zářná budoucnost teď vypadá jako: „Dám si míč na střechu kůlny, nebo ne, a co z toho budu mít?“.
Vozit děti autem na hřiště (nebo poslat s chůvou a šoférem) je mnohem jednodušší než dělat všechny ty bolestivé a rutinní operace: plastelína, barvy, koberec je celý přilepený na koberci, o konstruktéra táta zakopává, na dětské divadlo se všechno vyklepává ze skříně, děti jsou hlučné, běhají, perou se, pláčou, dožadují se účasti. Ty nekonečné: „Mami, ty budeš vlk a já budu Červená Karkulka“. Nebo, což je nejnesnesitelnější: „Já nechci nic dělat, dejte mi iPad.“ A taky: „Já nechci nic dělat, dejte mi iPad.“ A taky: „Já nechci nic dělat. To si pak připadáte jako ta nejhorší matka ve vesmíru. Když si začnete balit batoh na vyučování. Fuj. Tři hodiny jsou všichni zaneprázdnění: dítě se tak nějak vyvíjí a já jsem tak nějak zaneprázdněná.
Na těchto kurzech se děti až na výjimky učí: „správně“ sedět v lavici, neběhat, nedělat hluk, správně držet tužku, vybarvovat na šabloně, kroužkovat čáry.
Dítě odchází unavené, bez energie, a ještě se na něj navalí domácí úkoly, a dokonce ho peskují za to, že se v hodině vrtí. Ne proto, že by tety byly zlé, ale proto, že neumějí dělat věci jinak, nejsou vycvičené. Tak byly vychovány, proto jsou učitelkami. Malvíny proti bandě Pinocchiů.
I když jedinou normou pro předškolní dítě je točit se dokola. A do všeho strká svůj zvědavý nos. A neustále se vyptávat. A po všem chňapat. Stejně jako bojovat, běhat, stavět loutky a vztahy, vymýšlet si a vylévat na sebe špinavou vodu při kreslení.
Hlavním úkolem dětství, nenahraditelným a později nezastupitelným, je hrát si. Pokud potřebujete vědecké důkazy a výsledky výzkumů, přečtěte si práce Vygotského, Niny Gutkiny, články Maryany Bezrukikh a zahraniční publikace. Ve volné nestrukturované hře se formují všechny potřebné funkce, dovednosti a schopnosti.
Proto trvám na tom, že hlavní formou přípravy šestiletých dětí na školu by měla být hra.
Chcete příklady? Prosím.
1. Hry s míčem. Rozvíjíme při nich dobrovolnou pozornost, soustředění (míč je třeba sledovat), koordinaci a obratnost (bez níž je obtížné pochopit geometrii a další exaktní vědy). Pokud jde o hru s pravidly, a ne jen o běhání, dítě se učí sledovat frontu, počítat s partnery, dodržovat přísná pravidla. Vidíte, že to všechno je jen výčet „obtížného chování“, při kterém se prvňáčkům diagnostikuje ADHD a nasazují se jim léky na uklidnění? Neklidné, křičí ze židle, šikanuje, nevydrží sedět celou hodinu. Takže neběhal, neskákal, posadili ho do lavice dřív!
2. Salki, schovávačky, všelijaké „Stander-Stop“ a kozácké loupežníky. Totéž: poslušnost k pravidlům, schopnost přežít prohru.
3. nekonečné množství lega a dalších kostek. Prostorové myšlení, pochopení základních zákonů mechaniky, početní skladba (kolik malých dílků potřebujete, abyste nahradili jeden dlouhý nosník? A proč není dost tohoto oblouku, aby spojil dva konce?“). Schopnost vést projekt, dokončit ho, udržet pozornost, spolupracovat. To nejdůležitější, na jehož nedostatek si rodiče později stěžují: schopnost vytvořit si v hlavě obraz, vymýšlet a komponovat.
4. Jakékoli karetní hry, „chodítka“, bingo. Libovolná pozornost, soustředění, předvídavost, strategie. A rychlé počítání v hlavě.
5. Moje oblíbené „býky a krávy“. Trénink fonematického sluchu, pravopisu, rychlých reakcí. Hraji si na „býky a krávy“ se svou šestiletou neteří. Dokud byla písmena tři a hráli jsme korespondenčně po Skypu, šlo všechno dobře. Po dvou měsících začala Duška hádat slova doslova na sedm tahů. Pak jsme začali hrát naživo. Rozhodli jsme se přejít na čtyřpísmenná slova. A v tu chvíli mi to došlo. Duška nedokáže uhodnout moje slovo, i když všechna písmena jako by pochytila, ale dát je dohromady nedokáže. Dobře, říká, vzdávám to. Říkám: „Maják“. „Ničesná,“ vyjekne Duša. – „Je tam pět písmen! „Jakých pět písmen?“ – Vyskočím. „M-o-y-a-k,“ odpoví sečtělá dívka, která zná nazpaměť celý Krylov. A kdyby si hrála na spisovnou, nenaučila by se to.
6. Kulichiki, stavění tunelů na pískovišti, výbuchy v blátě a házení kamínků na plot. Fyzikální vlastnosti hmoty, hmatové vjemy, ponoření se do sebe, schopnost fantazírovat. A to všechno chcete nahradit sezením u stolu a kreslením čtverečků? Ani mozek, ani psychika, ani tělo dítěte na to nejsou uzpůsobeny. Jediný, kdo má ze školní přípravy prospěch, jsou učitelé. Kteří také potřebují živit své děti.
Nina Iosifovna Gutkina, která mě učila věkovou psychologii, každý kurz opakovala jako zaklínadlo: do sedmi let nemají děti v mozku vytvořeny struktury zodpovědné za rozpoznávání symbolů, tedy za čtení a rozpoznávání čísel. Ano, samozřejmě je možné a nutné seznamovat děti s písmeny, nejlépe – na improvizovaných předmětech, mezi nimi, při hře a na procházkách. Naučte se číst znaky, jako Majakovskij. Ale nevyžadujte, aby do školy samo četlo tlusté knihy. To všechno přijde později, v pravý čas.
Přestaňte číst všelijaká maminkovská společenství a poslouchejte své kamarády, kteří mají „kluka v pěti letech už spaparit Bunina nazpaměť“. Za prvé, spaparit něco nazpaměť – to není o schopnosti číst a o paměti a vytrvalé babičce. Za druhé, schopnost číst v raném věku není vůbec žádným ukazatelem. Ani inteligence, ani schopnost učit se, natož vaše rodičovské schopnosti.
Takže vezměte své děti pod paždí – a na hřiště. Pokud to nezvládnete sami – najměte si třináctiletou Malvínu, nechte ji stádo a realizujte své výukové potřeby. Ale netahejte toho chudáka na školní přípravu. Bude šťastný 11 let.