Jaká je hlavní hodnota vztahu?
Dnes jsem mluvil s jednou milou ženou a vzpomněl jsem si na jednu příhodu. Už mnohokrát jsem říkal, že jsem na samém začátku své praxe pracoval v centru sociální rehabilitace, kde jsem vedl arteterapeutické skupiny pro „starší lidi s cílem zachovat a rozvíjet kognitivní schopnosti“. Svou práci jsem milovala.
A tak jsme v jedné z lekcí vyráběli hadrové panenky. A moje svěřenkyně, čilá žena, asi pětasedmdesátiletá, popletla části panenky a vznikla panenka s vystouplými bradavkami. Podívala se na panenku s hypertrofovanými pohlavními znaky a říká: „To jsem já. Celý život jsem hledala někoho, koho bych mohla živit. Děti, manžele, sousedy, spolupracovníky. I když nemusím, hledám někoho, komu bych mohla něco dát, nebo někoho, pro koho bych mohla něco udělat. Zasmáli jsme se, zalepili si bradavky a šli každý svou cestou.
O týden později se potkáváme a moje svěřenkyně mi říká, že ji přijel navštívit manžel její vnučky. Často se u ní zastavoval v době oběda, aby si dal něco k jídlu. Ona mu nedává čaj, nenabízí mu oběd a obecně říká, že za chvíli začne představení. A pak jí řekne, že o víkendu jedou na návštěvu k přátelům a že přivezou její pravnoučata. Čtyři a sedm let.
– „Tři vnoučata,“ říká moje svěřenkyně.
– Jaká vnoučata? Proč? – Manžel mé vnučky je překvapený.
– Dva dny v bytě nezůstaneme, venku je listopad, budeme muset chodit hodiny v dešti – už nejsem mladá, tak půjde do dětského centra, a tam nejsou píšťalky zadarmo. To je číslo jedna. Číslo dvě. Vaše děti nejedí polévku. Chtějí řízky a párky a tak. Za třetí. Tak mi zaneřádí byt, že ho musím týden uklízet. To se mi nechce. Můj důchod je 15 000, takže párky se do rozpočtu nevejdou.
– Jak to? Jsi jejich rodina. Máš nám pomáhat.
– Co mi dlužíš? Vychoval jsem vaši tchyni, staral jsem se o vaši tchyni, vychoval jsem vaši ženu a teď budu vychovávat i vaše pravnoučata? Tři tisíce a běž si odpočinout. A až příště přijdeš na čaj, přines sladkosti, nejlépe čokoládové, na karamelky nemám zuby, a měkké sušenky s nádivkou.
Zeť odešel. Volala vnučka a křičela, že už nemá babičku. A stejně jí dávají dárky. Před dvěma lety jí dali noční košili. Flanelovou, s květinami. A dcera volala, že bychom měli mladým pomoci. A k čemu je stáří?! A proč si nevzpomene na dobré věci? Moje dcera jí dala kabát. Musím jenom přešít knoflíky.
Moje svěřenkyně se sbalila a odjela na daču mé druhé svěřenkyně, popíjely koňak a procházely se kolem jezera.
O tři týdny později přijela moje vnučka se dvěma taškami jídla. Buď si něco uvědomila, nebo si opravdu potřebovala nechat děti. A vnuččin manžel, když přijde na oběd, přinese potraviny, a už jim nedávají noční košile, ale peníze.
Bála se moje svěřenkyně, že už nikdo jiný nepřijde? Měla. A samota. Jenže ona byla stejně sama. A když se jí něco stalo nebo jí bylo prostě smutno, všichni neměli čas, měli své vlastní životy a věci na práci.
Je opravdu těžké nechat si zalepit bradavky. A děsivé. Ale jen láska je, když to není jen pro vás. Ale také pro vás.