Potkal jsem chlapa ve frontě na pas. Stáli jsme tam frontu minimálně 5-6 hodin, takže už byli všichni jako rodina k sobě.
Pak jsme se s ním šli projít. Šli až do svítání, jako by se znali sto let, povídali si, povídali si s ním o všem možném. Do mého domu dorazili v 6 hodin ráno. A teď se mě zeptá na moje telefonní číslo, vytáhne telefon a byl mrtvý. Jako štěstí, žádný papír, žádné pero. A není se koho zeptat (normální lidé se v 6 ráno netoulají po ulicích).
Tehdy jsem opravdu pochopil, že „neexistuje žádné slovo“ nemohu“, tam je slovo „nechci“. No, to znamená, že by tam byla touha, jak se říká. Obecně se rozhlédl kolem sebe, vlekl nějaký těžký dřevěný špalek, tedy jakési poleno značné velikosti, a našel na zemi kus uhlí. A tímto uhlem jsem nakreslil své telefonní číslo na protokol. Hodil si kládu přes rameno a šel s ní domů, aby si ji opsal na kus papíru.
Potom mi řekl, že jeho matka byla ohromená, když si odpoledne odešel pro pas, telefon byl vypnutý, nemohl projít, a teď byl v 6 ráno vyhlášen, šťastný, nese do domu jakési poleno a říká: „Nesahejte na to až do rána.“