Můj drahý příteli.
Dnes je mi 80 let a chci se s vámi podělit o jednu důležitou myšlenku, kterou jsem si v tomto věku uvědomil. Teď je ti 60 a byl bych rád, kdyby mi někdo před 20 lety poslal takový dopis…Teď víc čtu a práším míň a míň.
Na venkově dokážu sedět hodiny na verandě a užijte si výhled – teď je mi jedno, že je na zahradě plevel. Stále pracuji, ale nikomu neradím: čas s rodinou je mnohem důležitější…
Život si má člověk užívat, ne ho jen „tolerovat“.Je úžasné, jak se mé myšlení stalo jasným, když už není co opravovat… Už se nesnažím šetřit při každém nákupu.
Všechny ty nejkrásnější ubrusy, prostěradla a soupravy jsem začala používat každý den, a to nejen při „zvláštní příležitosti“.Když jdu do obchodu s potravinami, obléknu si všechny ty nejkrásnější věci.
Všiml jsem si, že když vypadáte dobře, je mnohem snazší se rozloučit s penězi.Uvědomil jsem si, že nemusím čekat na „zvláštní příležitost“, abych použil nejoblíbenější a nejdražší parfémy. Takový úžasný pocit: vonět voňavě, když jdete do banky nebo na kliniku.
Už se nezlobím kvůli všem těm maličkostem, které mi dříve tak často kazily náladu: nedokončené domácí práce, nevlídné pokladní v supermarketu nebo děravá nádržka v koupelně.Už žádné „příští týden“ nebo „jednoho dne“ v mém životě.
Všechny nejzajímavější věci, které teď dělám.Každé ráno se ptám sám sebe:
„Co bych dnes dělal, kdybych s jistotou věděl, že se zítra neprobudím?“ Je to vystřízlivění.Svým dětem teď častěji volám a při každé příležitosti se snažím v rozhovoru s přáteli za něco omluvit.
Roky, které každému z nás zbývají, jsou dar a ne něco, co údajně ještě „máte“. Nikdo nám nic nezaručil, ani zítra. Možná náš život nebyl stejnýo kterých jsme jako děti snili. Ale když už jsme tady, nic nám nebrání tančit.
Nic než my sami.
Nikdy nevíte, co přijde zítra – příští ráno nebo příští život…