7 skutečných kroků k odpuštění
Jak odpustit těm, kteří nás podvedli, zradili, zranili a způsobili nám zármutek?
Sedmidílný průvodce.
Klíčové poznatky:
Zapomenout není řešení. Pokud nám bylo ublíženo, je zbytečné předstírat, že se nic nestalo.
Odpuštění vyžaduje čas. Příliš ukvapené odpuštění je iluzorní a může se nám vymstít.
Jedná se o vnitřní práci. Není snadná, ale nakonec nás osvobozuje a dává nám sílu jít v životě dál.
Často odpouštíme druhým za jejich slova nebo činy, ale jsou chvíle, kdy je pro nás velmi obtížné (téměř nemožné) odpustit někomu, kdo nás zranil až do morku kostí. Zneužívající rodiče, člověk, který nás napadl, nebo řidič, který srazil někoho z našich blízkých – odpustit jim vyžaduje hodně vnitřní práce. Je to dlouhá a obtížná cesta. Pro někoho je to odvážný čin, pro jiného přiznání vlastní slabosti, protože by se nejraději pomstil… V každém případě odpuštění vůči těm, kdo mu přivodili utrpení a zármutek, není samozřejmostí…
Všichni, kdo dokázali odpustit svým násilníkům, však říkají, že jim tento krok přinesl osvobození, a navíc naplnil jejich život novou energií.
Odpuštění nás skutečně osvobozuje od utrpení, bolesti, hněvu, pohrdání a zloby. Ať už jsme o odpuštění požádáni, nebo odpouštíme z vlastní iniciativy, toto rozhodnutí je vždy výsledkem náročné vnitřní práce na sobě samých a výsledek této práce není nikdy předem znám. Můžeme si upřímně přát odpustit druhé osobě, ale nemusí se nám to nutně podařit… Tento proces je částečně nevědomý a jeho „úspěch“ nezávisí na míře provinění, ale na síle našich pocitů. Například dvě opuštěné děti budou mít rozdílný osud. Jedno z nich možná bude vnímat život jako boj, zatímco druhé jako prohranou bitvu. Záleží také na tom, zda každé z nich dokáže svým rodičům odpustit. Příběhy odpuštění jsou jedinečné a je jich tolik, kolik je lidí, kterým bylo ublíženo. Přesto jsme se společně s psychoanalytičkami Nicole Fabreovou a Gabrielle Rubenovou pokusili určit hlavní fáze, kterými na cestě k odpuštění procházíme.
1. Rozhodnutí přestat trpět
Dokud nás násilník trápí, není možné vydat se na cestu odpuštění. Jak s tím ale skoncovat? Prvním krokem je vědomé rozhodnutí: přestat trpět, přestat prožívat bolest, zranění, nespravedlnost. Někdy se musíme rozejít nebo se distancovat od toho, kdo nám ubližuje. Protože vedle násilníka (matky, která nás léta ignorovala, šéfa, který nám porušil slib…) se cítíme bezmocní, utrpení nás prostě ochromuje. Ve zvláštních případech, kdy je ohroženo naše fyzické nebo duševní zdraví, může být žaloba jediným způsobem, jak překonat tuto první fázi a pohnat pachatele k odpovědnosti za jeho činy. Odpustit někomu, kdo se k nám choval krutě, a obrátit se na soud, na policii, nejsou v rozporu. Koneckonců, jak poznamenala francouzská spisovatelka a filozofka Simone Weilová, „člověk může odpustit jen to, co může potrestat. Soud ve jménu společnosti může určit vinu a potrestat pachatele. Odpustit mu však může pouze oběť, a to jen tehdy, pokud si to sama přeje.
2. Přiznat, že s námi bylo špatně zacházeno
Minulost nezmizí. Je zbytečné snažit se na ránu zapomenout. Díky psychologickým obranným mechanismům jsou utrpení, nenávist a hořkost odsunuty do nevědomí, kde působí dál s ještě větší ničivou silou. Abychom mohli pokračovat v životě, musíme uznat vinu člověka, který nám ublížil. Jak vysvětluje Gabriel Reuben, dává nám to příležitost „svalit vinu zpět na osobu, která nás týrala, a tím obnovit náš vztah k sobě samým“. Zabraňuje také vzniku psychosomatických onemocnění nebo chování, které vedou k opakovaným neúspěchům v práci a vztazích.
3. Vyjádření hněvu
Pociťujte hněv a dokonce nenávist vůči svému „katovi“ – jinými slovy, přiznejte a „ventilujte“ své utrpení. Agrese je zpočátku dokonce užitečná, ukazuje na duševní zdraví, které dokazuje, že oběť nepopírá, co se stalo, a nenese vinu na sobě. Jak vysvětluje Gabriel Reuben, „nenávist je velmi silná emoce, kterou nelze nechat zmizet. Pokud ji neobrátíme proti násilníkovi, nevyhnutelně ji obrátíme proti sobě a riskujeme sebezničení. Málokdy jsme schopni vyjádřit svůj hněv a vynadat pachateli přímo; možná si myslí, že za to nemůže, nebo má nad námi takovou moc, že se mu neodvážíme postavit. Můžeme se však do toho pustit sami: sepsat si vše, co prožíváme, říci o svých pocitech osobě, které důvěřujeme, a pokud je situace velmi bolestná, poradit se s odborníkem.
4. Přestaňte se cítit provinile.
Většina obětí se paradoxně cítí provinile kvůli tomu, co se jim stalo. Snaha zjistit, která stránka naší bytosti je více poškozená, může pomoci zmírnit pocit zášti a s ním spojené utrpení. Co v nás bylo zraněno – hrdost, pověst, čest, tělesné hranice? „Odpověď na tuto otázku může pomoci zbavit se pocitu viny, tedy uvědomit si, že nejsme zodpovědní za to, co se nám stalo,“ upřesňuje psychoanalytička Nicole Fabre. Jde o to vzdát se svého ideálního já, této fantastické představy o sobě samém, a zbavit se obsedantního lamentování „nemám žádnou omluvu, že jsem věci nedělal jinak“. V některých opravdu dramatických situacích, jako je znásilnění nebo incest, je odpuštění sobě samému nezbytné, abyste mohli žít dál.
5. Pochopit toho, kdo ublížil
Nenávist a hněv vám mohou pomoci překonat hněv, ale mohou také vést k sebedestrukci, pokud je prožíváte dlouhodobě. Abyste se tomu vyhnuli, je užitečné dostat se „pod kůži“ násilníkovi. Pochopit jeho motivy neznamená snažit se odpustit, naším úkolem je vidět jeho slabiny, zamyslet se nad činem, který nám způsobil bolest, což nám (do určité míry) pomůže ho přijmout. Koneckonců člověk se nerovná součtu svých činů, ať už jsou jakkoli ohavné.
6. Dejte si na čas.
Odpustit neznamená zapomenout. Příliš rychle dané odpuštění nepřináší nikomu úlevu. Dejte si na čas a „nechte čas plynout a zároveň si zachovejte aktivní postoj odpuštění“, radí Nicole Fabreová. Příliš rychle přijaté odpuštění může viník vnímat jako rozhřešení. Stává se také pastí pro oběť, která stále cítí hořkost a zášť (aniž by si to uvědomovala), protože uplynulo příliš málo času. Iluze odpuštění se obrací proti tomu, kdo chce odpustit.
7. Mít svůj život opět pod kontrolou
Jak poznáme, že jsme skutečně odpustili? Pokud už necítíme hněv nebo zášť vůči osobě, která nám způsobila utrpení, a „pokud zmizel pocit viny za to, co se stalo,“ dodává Gabriel Reuben, můžeme se domnívat, že jsme odpustili. Dalším jistým znamením, že došlo k odpuštění, je podle Nicole Fabreové „přechod k činům, návrat k našemu aktivnímu postoji k životu“. Odpuštění je často aktem uvolnění, v němž se bolest rozpouští a který pomáhá pozůstalému stát se pánem svého života, přestat snášet a trpět, nebo se dokonce stát silnějším. Podle Nicole Fabreové „odpustit znamená stát se dospělým, dát druhému člověku místo ve svém životě, přijmout ho. Skutečnou cestou k osvobození je udělat krok, který nám umožní odpustit a jít dál.“
Odpuštěním pečujeme o své zdraví.
Odpuštění přináší úlevu naší duši. Podle vědců je navíc léčivé i pro naše tělo.
Odpuštění násilníkovi nás posiluje nejen psychicky, ale také fyzicky, potvrzuje studie profesorky psychologie na Hope College (USA) Charlotte van Eyen Witwiltové. Více než 70 mužů a žen bylo postupně „ponořeno“ do čtyř stavů – aktivní zášti, myšlenek na pomstu, soucitu s násilníkem a odpuštění – a zároveň byla měřena srdeční frekvence, krevní tlak, pocení a svalový tonus. Psychologové zjistili konzistentní fyziologické rozdíly mezi stavy neodpuštění a odpuštění. Jediná vzpomínka na násilníka narušila kardiovaskulární aktivitu u všech subjektů. Tyto změny se staly velmi výraznými, když mysleli na pomstu. „Pokud jste ochotni vynaložit úsilí potřebné k odpuštění, určitě pocítíte výhody, které odpuštění přinese vašemu duševnímu stavu i fyzickému zdraví,“ domnívá se Charlotte van Eyen Witveltová.
Měli bychom čekat, až násilník požádá o odpuštění?
Mnoho lidí doufá, že osoba, která nám ublížila, uzná svou vinu a „přizná se nám“. Ale co když se nehodlá omluvit? „Není možné odpustit, pokud o to nejsme požádáni, ujišťuje nás Gabriel Reuben. – Ale kat může k oběti přistoupit jen tehdy, když uzná svou vinu. V opačném případě se oběť pohne dál, ale o odpuštění nemůže být řeč.“ Podle jiných odborníků je to naopak: čekáním na žádost o odpuštění se připoutáváme k násilníkovi a dáváme mu klíče od svobody. Vyplatí se tedy čekat? Když devětatřicetileté Nadě zemřela babička, cítila silnou potřebu navázat vztahy s otcem ještě za jeho života: „Otce jsem celý život jen peskovala a kárala. Ale i bez toho, abych se s ním setkala, jsem cítila, že je mou součástí. Potřebovala jsem mu odpustit, abych mohla začít žít svůj život. Nevyžadovala jsem lásku, nežádala jsem vysvětlení a nehodlala jsem ho soudit. Chtěla jsem mu jen říct, že nebyl otcem, o jakém jsem snila, ale že jsem mu odpustila. To odpuštění mě uzdravilo, cítila jsem, jak ze mě padají okovy. Odpustila jsem mu kvůli sobě. Nežádal mě o odpuštění, ale řekl „děkuji“. V jeho očích jsem poznala, že jsem i jemu sňala tíhu z duše.