1. Neserióznost. Dáváme přednost slovům před činy. Chceme chtít, ale neděláme nic.
2. Nezodpovědnost. Vymýšlení výmluv a čekání na skutečný život. Nechce si připustit, že nikdo na celém širém světě nemůže změnit tvůj život kromě tebe, dokonce ani tvoje matka. A tím spíše stát nebo zaměstnavatel.
3. Pocity viny a nízké sebevědomí. Jedná se o vnitřní stav zděděný z dětství. Patologická sebenechuť.
4. Nepochopení důležitosti stanovení cílů. Rodiče to nedělali, kamarádi taky ne. Každý nějak žije. Kdyby se chápalo, že všechny naděje a touhy po vytouženém závisí na stanovení cílů, pak by v tomto bodě bylo méně lidí.
5. Nedostatek znalostí stanovování cílů. Tohle se ve škole neučí. I v ústavu. Žádná dovednost. Nebo opačný efekt, představujete si, že o stanovování cílů víte vše a v důsledku toho se tímto směrem nevyvíjíte.
6. Strach z odmítnutí, být kritizován. I to je poučení z dětství. Chceš-li se všemi vycházet, dělej jako všichni ostatní. V důsledku toho se prodáváme příliš levně a souhlasíme s poločasem rozpadu.
7. Strach z neúspěchu. Neustálé zveličování tématu: „Nemůžu, nemůžu, nemůžu.“ Ve skutečnosti je nemožné uspět bez porážky. Neúspěch je předpokladem úspěchu.